„Už u nás četl Vladimír Páral, Benjamin Kuras i Jiří Žáček,“ říká Dušan Spáčil

Redaktor a básník Dušan Spáčil organizuje s redaktorem Luborem Falteiskem již pět let literární večer Slova mají křídla. Pořad se zaměřuje na legendární osobnosti čs. literatury i nové autory. Více se dovíte v následujícím článku.

Jak vznikla myšlenka pořádat Slova mají křídla?

Cyklus literárních večerů Slova mají křídla vymyslel přibližně před pěti lety kolega Lubor Falteisek. Lubor býval mimo jiné šéfredaktorem časopisu Naše rodina, předtím dělal třeba v Ahoji na sobotu a v kulturních rubrikách deníků. Znali jsme se z novinářské praxe. Jednou mě pozval jako básníka na svůj literární večer a protože se nám docela dobře povídalo, zeptal se mě, zdali bych s ním tato čtení neorganizoval a nemoderoval. Souhlasil jsem. Upřímně řečeno předtím mě ale ani nenapadlo, že bych něco podobného dělal! Před mnoha lety jsem sice absolvoval na Fakultě žurnalistiky specializaci rozhlas, mikrofonu a mluvení spatra jsem se však vždy bál jako čert kříže – vždycky jsem tvrdil, že jsem „jen pisálek“.

Proč jste se do toho tedy pustil?

Jedním z důvodů, proč jsem Luborovu nabídku vzal, bylo, že jsem se na stejném večeru setkal s Alenkou Vávrovou. Alenka, svérázná básnířka z Františkových Lázní, je totiž „démon“, pozoruhodný tvůrce, který své verše přednáší přímo s lvím nasazením. A přenáší to i na lidi, kteří přednášejí s ní. Takže já jsem tehdy poprvé pocítil radost z toho, že člověk může recitovat. Přestal jsem své básničky nesměle mumlat a naopak jsem si užíval řeči. A zachtělo se mi to opakovat, byť jsem si byl vědom toho, že ve veřejném mluvení i recitaci mám značné meze.

To byl jediný důvod, že jste se zbavil ostychu z veřejného mluvení?

Taky jsem si vzpomněl na rozhovor s klasikem - Miroslavem Holubem. Dělal jsem s ním kdysi interview pro časopis Svět v obrazech. Tenhle moudrý pán byl světově uznávaným vědcem a zároveň velmi populárním básníkem. A ještě za totáče, díky tomu, že jako imunolog mohl jezdit po vědeckých kongresech, měl i úspěšná veřejná čtení poezie na amerických univerzitách! Doktor Holub mě zaujal i tím, co říkal o zákulisí těchto vystoupení. U nás bylo totiž v té době pro každého básníka důležité vlastně jen jedno - vydat sbírku. On mě však upozornil, že v Americe jsou důležitá hlavně veřejná čtení! A při nich, že je - říkal Holub - hlavní charisma. Ostatní se prý poddá. „Přistupujte k tomu tak, že vaše vady jsou vaše přednosti, podle toho si vás budou pamatovat, protože to je váš styl,“ vysvětloval tehdy Holub. Pro ráčkujícího a lehce zadrhávajícího redaktora dobrá inspirace!

Co je hlavním cílem vašich literárních večerů?

Chceme představovat to nejlepší ze současné české literatury a lidi s novou tvorbou. Současně se snažíme i někoho nového objevit. Teď jsme například uvítali Petra Stančíka, co dostal Magnesii Literu za své dílo Mlýn na mumie. Zároveň jsme ale přivedli Zdeňka Jarchovského, který vydal svou první knížku. Kromě literátů potom představujeme i písničkáře a hudebníky.

Jaké osobnosti už se čtení zúčastnily?

Už budeme mít brzy za sebou 45. pokračování. Na každém večeru představujeme čtyři autory. Ten výčet by byl proto velmi dlouhý. Takže jen namátkou – zatím poslední večer byl věnován odkazu spisovatele Ladislava Fukse. Hosty byli Fuksovi přátelé redaktor Jiří Tušl a spisovatel Radko Tobičík a literární historik Erik Gilk. Předešlý večer zase patřil Ivě Procházkové, Steve Fischerovi a Janu Buriánovi. Poměrně nedávno jsme uvedli taky třeba básníka Miloně Čepelku, karikaturistu a básníka Jiřího Slívu, spisovatele Petra Balajku či básníka Petra Skarlanta. Nebráníme se osobám kontroverzním a kontrastním – v jednom večeru sešli americký profesor Ota Ulč a levicový literát Jaroslav Čejka. Hovořil u nás islámobijec Benjamin Kuras i kritik Jan Rejžek. Pozvání už přijali také legendy jako Jiří Žáček, Arnošt Goldflam, Vladimír Páral .

Kdo všechno se může zapojit do vašeho literárního večera?

Obvykle bereme lidi, kteří už mají za sebou první knížku, ale není to jednoznačnou podmínkou. Já mám také blízko k literárnímu časopisu Divoké víno, které vydává Ludvík Hess. Často proto oslovujeme lidi z tohoto prostředí. Zájemci o vystoupení nás mohou kontaktovat přes Facebook, kde máme svou stránku, Důležitá je přitom ukázka tvorby.

Jak jste se dostal k vlastní básnické tvorbě?

Nejdříve jsem vytvářel písňové texty pro jednu folkovou kapelu. Časem jsem jako každý mladý adept básnického řemesla chtěl publikovat. Nejprve mi něco vyšlo v almanachu a v Mladém světě, pak jsem chtěl vydat vlastní sbírku veršů. V osmdesátých letech to ale nebylo jednoduché. Ani ne kvůli cenzuře – do poezie totalitní cenzoři zas tak dramaticky nezasahovali. (Tedy pokud jste nevyzývali přímo ke svržení komunistů.) Ale možná právě proto, kvůli té relativní volnosti, byla poezie oblastí, která byla obsazena staršími generacemi a zasloužilými umělci. Debutanti na sbírku většinou dlouze čekali. No, já jsem se za totality nedočkal.

Ale už máte za sebou čtyři sbírky...

Musím říci, že v 90. letech mě ta touha dočkat se vlastní básnické sbírky vcelku přešla. Měl jsem pocit, že nová česká poezie po revoluci pár let nikoho moc nezajímala. A navíc bylo spoustu jiné práce! Ale do šuplíku jsem básničky psal dál. Ubíhal čas, doba se zase trochu měnila. Když jsem dostal nabídku vydat první sbírku v nakladatelství Mladá fronta, potěšilo mě to. Ohlasů v tisku se pravda moc neobjevilo, a ty, co vyšly, nebyly jen kladné. Ale kamarádi zareagovali nadšeně. Vydal jsem druhou sbírku Přebytečný anděl, pochválili mi ji básníci, které jsem považoval za vzor. Hurá – ale ještě větším podnětem k další tvorbě bylo, když jsem na internetu náhodně objevil stránky jakýchsi neohippies, kteří byli z mých náhodně zakoupených básniček nadšeni. Nikdy jsem je neviděl, ale přiznám se - to jejich hodnocení bylo ještě větším impulsem k dalšímu psaní, než když Jiří Žáček řekl v rozhovoru, že ho z české poezie teď zajímá pět autorů a já byl mezi nimi. Děkuji hippíkům i Jirkovi. Tak básním dál - vydal jsem ještě sbírky Hvězdné války a Neználek a Daidalos.

Jaké hlavní téma se prolíná vaší tvorbou?

Celoživotní vzor mám v Josefu Kainarovi. Líbí se mi jeho civilismus – jako Kainar se snažím zachytit kouzlo obyčejných věcí, obyčejného života. Líbí se mi, když jsou básně mikropříběhy. A mám, myslím, podobně jako měl tento básník, který napsal Stříhali dohola malého chlapečka, sklon k posmutnělé ironii. I kdyžto samozřejmě neumím tak dobře.

Poezie, tak jak ji cítím, je disciplína, která má schopnost alespoň na chvíli zastavit a vrátit čas a tohle zastavení dává člověku možnost zamyslet se a definovat si některé věci. A odhalit tajemství. Ne vždy to znamená tajemství vyřešit – někdy jde o to si ho jen všimnout.

Motivy?

Hodně píšu o rodině. O lásce i odcizení. A pak o světě měnícím se pod vlivem moderních technologií. Víte jako novinář jsem vystřídal hodně redakcí a díky tomu jsem nahlédl do ledasčeho – od bulváru po oblast klasického PR přes korporátní časopisy. A všude jsem našel nové rituály, nové předsudky, nové modely měšťáctví, nové fráze a žonglování vyprázdněnými pojmy. Vadí mi totální komercionalizace našeho světa a fakt, že měřítkem všeho je dnes jen zisk. O tom mě baví psát a spojovat to s newspeakem, který v souvislosti s tím vzniká.

Jak píšete?

Někdy dost těžce a někdy rychle a spontánně. Jak kdy. Ale snažím se to dělat jako Jiří Suchý, který kdysi vyprávěl, že se snaží nikdy nepoužívat rým, který ho napadne jako první. Já to mívám podobně. První báseň, kterou napíšu, obvykle vyhodím. Ale většinou cítím, že mělo smysl ji napsat, protože právě to mě odpálí k něčemu zajímavějšímu. Člověk by to tak měl možná dělat, že první básně zničí a publikuje až ty druhé nebo třetí.

Co je vaším snem?

V Neználkovi jsem napsal rozsáhlejší poému, mýtus o Ikarovi trochu jinak. V mém příběhu Daidalos 2.0 se syn Ikaros nemůže vyrovnat s tím, že otec Daidalos zabil z tvůrčí žárlivosti svého učedníka, talentovaného Tála. Proto zamíří ke slunci. Bavilo mě to tak bych rád udělal celou knihu, která by se zabývala mýty, jež by stavěla do nových souvislostí. Ale o tvůrčích plánech se nemá předem mluvit, takže ji nejspíš nikdy nenapíšu.