„Když maluji člověka, snažím se vyjádřit celou jeho osobnost,“ říká malíř Houska

Tvorba malíře Jirky Housky je zastoupena v mnoha českých i zahraničních sbírkách. Tento talentovaný realistický malíř se zaměřuje na portrét, figurální malbu, ale také na krajiny a věci fantazijního nebo expresivního charakteru. 

Co pro vás znamená tvoření?

Je to součást mé přirozenosti, součást všeho, co dělám. Není to něco odděleného od zbytku života. Jsem prakticky neustále v procesu tvoření. Už od mala mám tendenci vidět v některých věcech to, co jiní přehlížejí, či nevnímají. Někdo vidí například nepořádek, já v tom vidím zajímavou strukturu a barevnost.

Pamatujete se na své výtvarné začátky? Jak vypadaly?

Je těžké stanovit přesnou hranici dětské kresby a malby, hranici prvotin a  něčeho, co lze označit jako ranou tvorbu. Zásadní je, že přibližně od osmé třídy se člověk rozhoduje, kam jít na střední školu a na umělecké školy jsou přijímačky dříve. Má maminka je navíc akademická malířka, tak mi řekla zásadní věci ke kresbě, stavbě portrétu, perspektivě a dalším věcem. Základy kresby jsem tak získal od maminky a na střední škole. K samotné malbě jsem se dozvěděl nejzásadnější věci až na Akademii výtvarných umění v Praze u profesora Zdeňka Berana.

NEJZÁSADNĚJŠÍ VĚCI K MALBĚ JSEM SE DOZVĚDĚL NA AKADEMII VÝTVARNÝCH UMĚNÍ V PRAZE

Po základní škole jste se rozhodl pro střední Výtvarnou školu Václava Hollara. Jaké předměty jste zde například absolvoval?

Je tam především málo matematiky a fyziky, za což jsou studenti rádi. Výtvarníci totiž většinou nejsou moc na matematiku. První a druhý ročník jsme se učili základy kresby a malby, hodně jsme dělali figurální kresbu. Ve třetím ročníku je hlavním předmětem propagační grafika, kde se dělají třeba vizitky, plakáty nebo loga. Osobně jsem měl rád například dějiny umění, člověk se tam dozvěděl spoustu zajímavých informací, které ho mohly dále inspirovat.

MĚL JSEM RÁD DĚJINY UMĚNÍ, ČLOVĚK SE TAM DOZVĚDĚL SPOUSTU ZAJÍMAVÝCH INFORMACÍ, KTERÉ HO MOHLY DÁLE INSPIROVAT

Na Akademii výtvarných umění v Praze jste si vybral ateliér profesora Zdeňka Berana. Proč zrovna tento ateliér?

Tam jsem byl rozhodnutý jít už od začátku. Od začátku mě realismus velmi přitahoval. Líbilo se mi u toho, že je zde možné snadno poznat, co člověk umí, nejde se zde skrýt za nějakou konceptuální myšlenku nebo konceptuální přístup. Forma je stejně důležitá jako obsah. Ale je to tak, že to má člověk nastavené už asi v genech a také je to trochu věc výchovy, v čem kdo vyrůstá. Někoho zkrátka přitahuje realistická malba. Já byl v té době fascinovaný renesanční a barokní malbou. Je to stejné jako u hudby, každému se líbí jiný styl hudby a těžko se to nějak racionálně vysvětluje.

REALISMUS MĚ PŘITAHOVAL UŽ OD ZAČÁTKU

Co podle vás může v současnosti realistická malba nabídnout?

Je to otázka, kterou lidstvo prakticky řeší od poloviny devatenáctého století, od té doby, kdy se objevila fotografie, a to ještě i v situaci, kdy to byla černobílá fotka na skleněných destičkách. Už tehdy malíř akademismu Paul Delaroche prohlásil, že malba je mrtvá, že fotografie má budoucnost a tenhle rozpor úplně změnil tok dějin umění. Když se podíváme na impresionisty, tak ti byli první, kdo si uvědomili, že malba musí vypadat jinak než fotografie, pokud má být schopna existence. Zároveň byli fotografií inspirovaní a fascinovaní. To potom vyústilo až do vzniku abstrakce a do malby, která se dělala po druhé světové válce. Na přelomu 60. a 70. let přišel americký hyperrealismus, který naopak ukázal, že člověk dokáže to, co technika, ba dokonce dokáže techniku předčít a malba dělaná lidskou rukou může být realističtější než fotografie. Tím se prakticky uzavřel kruh a lidi snad konečně začali vnímat, že malba a fotografie jsou rozdílná média, ačkoliv se mohou vizuálně podobat, prolínat a přibližovat. Vyřešil se tím problém soutěžení fotografie a malby.

MALBA LIDSKOU RUKOU MŮŽE BÝT REALISTIČTĚJŠÍ NEŽ FOTOGRAFIE

Malba nabízí vizuální médium, které je na první pohled, alespoň když to vidíme v reálu, od fotky rozdílné. Možná, když je to velmi ortodoxní fotorealismus, tak může mít nezkušené oko problém rozlišit ho od kvalitního tisku na plátně. Ale jakmile je to malba trochu volnější, která má přirozený malířský prvky, jako jsou stopy štětce, pastovité nánosy, vrstvení, lazury, tak je v reálu na první pohled vidět, že se nejedná o fotku, že se jedná o malbu. Další problém je totiž v tom, že jsme zvyklí většinu umění pozorovat zprostředkovaně, většinou v digitální formě, vytištěné v knize, katalogu, což může mást. Potom následuje otázka, proč dělat obraz co vypadá jako fotka. Když ale přijdeme do galerie a je tam obraz o velikosti metr na metr a půl a dokonce i kdyby vedle toho byla fotka, která byla jako předloha, tak člověk uvidí, že je to zcela jiné médium.

MALBA A FOTOGRAFIE JSOU ROZDÍLNÁ MÉDIA, AČKOLIV SE MOHOU VIZUÁLNĚ PODOBAT, PROLÍNAT A PŘIBLIŽOVAT

Máte nějakého oblíbeného českého či zahraničního malíře?

Inspiruji se celými dějinami umění i konkrétními osobnostmi největších malířů. Orientace v dějinách umění je podle mě zásadní, člověk potom ví, co bylo dříve, jak se střídají různá období, jak se vracejí různé věci do módy. Realistická malba je něco nadčasového. Když se podíváme na obraz od Diega Velázqueze, je pro malíře doteď velmi poučný. Pak je tu vliv během studia na Akademii výtvarných umění v Praze, profesor Zdeněk Beran a spolužáci a samotné prostředí, to člověka velmi formuje. Je zásadní, pokud je člověk vedle malířů, kteří se formují v podobném, ale mnohdy i rozdílném vidění malby. Další vliv musí přicházet vně toho uměleckého světa. U každého umělce se utvářejí ostatní vlivy, které ho zajímají. Někoho baví auta, někoho vojenská historie, někoho, jako mě, zase přírodní vědy, to je pro mě velký zdroj inspirace. Třeba když se to přetransformuje do jiného kontextu. Těžko by šlo stavět malbu, když má člověk znalosti a zkušenosti jen z výtvarného umění.

INSPIRUJI SE CELÝMI DĚJINAMI UMĚNÍ A VYBRANÝMI OSOBNOSTMI NEJVĚTŠÍCH MALÍŘŮ

Když bych to vzal chronologicky. Dříve mě hodně ovlivňovali renesanční malíři jako Albrecht Dürer, potom mě více přitahovalo baroko a dynamičtější malba jako Petr Paul Rubens. Malíř, kterého považuji za naprosto vynikajícího, který prolíná úžasným způsobem prolíná realismus s malířskou volnosti je Vojtěch Hynais. Když se podíváme na jeho alegorické výjevy, které jsou dělané ve stylu parnasismu devatenáctého století, obsahově je to překonané, múzy obklopené antickými fragmenty, ale malířsky je to něco nadčasového. Dále Zdeněk Burian. Geniální malíř, který vzdoroval všem trendům, měl neskutečnou představivost a neskutečný cit pro vnímání přírody, proto dokázal udělat tak věrné rekonstrukce pravěkých zvířat, ale i když si odmyslíme to, jak geniálně dokázal ztvárnit to, co nikdy neviděl a jenom si analyzujeme stopy jeho štětce a skladbu barev, je tam úplně vše, co by měl člověk, který se učí malovat, vědět a vidět. Způsob prolínání barev, vyjádření přírody tak, aby byla přesvědčivá a zároveň, aby se nejednalo o akademicky utažený způsob malby. A samozřejmě mě ovlivnil pan profesor Zdeněk Beran. Ze současných umělců se snažím mít přehled o tom, co kdo dělá. Ale naštěstí to není tak, že bych měl nějaký vzor v někom současným, ani v těch, které jsem vyjmenoval, to nikdy nesmí být tak, abych někoho vnímal jako vzor. To je nebezpečná věc, protože člověk se tomu potom snaží příliš připodobnit. Člověk se potom snadno stane až epigonem svého vzoru.

SNAŽÍM SE MÍT PŘEHLED O TOM, CO KDO DĚLÁ. ALE NAŠTĚSTÍ TO NENÍ TAK, ŽE BYCH MĚL VZOR V NĚKOM SOUČASNÉM

Zaměřujete se na portréty a figurální malbu. Co vás na malování tváří a postav tak fascinuje?

Považuji to za nejdůležitější stránku, kromě toho, že maluji krajiny, věci fantazijního a expresivního charakteru. Portrétní a figurální malba je podle mě oblastí, kde člověk nejvíce ukáže cit pro ty nejjemnější rozdíly. Mě člověk hodně zajímá, už z hlediska antropologie, etnografie, evoluce, evoluční psychologie, a to se odráží, jak pojímám portréty. Když maluji konkrétního člověka, snažím se vyjádřit celou jeho osobnost, takže v malbě by měla být zachycena jeho řeč těla a mimika. Je třeba dokázat zachytit jeho proporce, ale také ho dokázat zpodobnit i v situaci a ve výrazu, který toho člověka vyjadřuje.

KDYŽ MALUJI KONKRÉTNÍHO ČLOVĚKA, SNAŽÍM SE VYJÁDŘIT CELOU JEHO OSOBNOST

V období 2014 až 2016 jsem potom vytvořil sérii fragmentárních portrétů, ve kterých jsem chtěl rozebírat jednotlivé portrétní rysy. Většinou, když je zabraný celý obličej, odvádí to pozornost od zbytku. Když mě zaujala například ústa, oči by odváděli pozornost. Někdy jsem to zase zaměřil jenom na oči. Oči jsou zásadní komunikační prostředek pro lidi, je kolem nich hodně mimických svalů, které činí drobné rozdíly ve výrazu. Navázal jsem sérií, kde jsem maloval oči lidí vedle očí různých dalších obratlovců, abych zachytil, alespoň malý výsek rozmanitosti. Vždy, když takové věci maluju, tak si přitom rád pouštím přednášky na dané téma, například při malování lemurů jsem si pouštěl povídání o lemurech.

VYTVOŘIL JSEM SÉRII FRAGMENTÁLNÍCH PORTRÉTŮ, VE KTERÝCH JSEM CHTĚL ROZEBÍRAT JEDNOTLIVÉ PORTRÉTNÍ RYSY

Nabízíte dokonce i malbu portrétů na zakázku. Na co se mají zájemci připravit?

Není to hned, mám tam časové limity tři až pět měsíců, podle velikosti kompozice. Potřebuju si člověka sám nafotit a mluvit s ním. Nikdy bych nebyl pro takovou tu metodu, pošlete fotku z mobilu a dostanete podle toho obraz. Je pro mě důležité pracovat s vlastní fotkou a vědět, koho maluji, potřebuji znát osobnost toho člověka.

JE PRO MĚ DŮLEŽITÉ VĚDĚT, KOHO MALUJI, POTŘEBUJI ZNÁT OSOBNOST ČLOVĚKA

Dále se věnujete malbě krajin. Co je pro vaše krajiny charakteristické?

Většinou jsou bez zjevné přítomnosti člověka. Ne, že bych to nikdy neporušil. Mám nejraději místa, která budí dojem bezzásahovosti. Což souvisí s tím, že mě přitahují nadčasová nebo mimočasový témata. Když jsem někde v lese, kde jsou staré padlé stromy, zarostlé kapradinami, a není tam vidět nikde žádný pařez, je to pro mě prostředí velmi inspirativní, kde se cítím velmi dobře. Potom rád hledám rozmanitost krajiny, která je v Česku ohromná. Zejména potom v okolí Prahy a třeba na Sedlčansku, kam jezdím na chalupu.

NEJVÍCE MĚ PŘITAHUJÍ MÍSTA, KTERÁ BUDÍ DOJEM BEZZÁSAHOVOSTI

Můžete nám vysvětlit, čím se vyznačuje současná krajinomalba?

To je těžké, asi rozmanitostí a tím, že tam není jednotící prvek. Což je obecně znak současného umění, světového nebo českého. Naštěstí jsme v té fázi, kdy není povinný trend, dnes si prakticky každý dělá to, co chce. Současná krajinomalba se podle mého názoru vyznačuje především tím, že existuje a tím, že je dnes značně rozšířeným žánrem. Je to možná reakce na přetechnizování světa. Lidi nejvíce oceňují přírodu v době vzniku civilizace a techniky. Panuje taková představa, že kdo žije na vesnici, má největší vztah k přírodě. Ale velmi často to je tak, že různé přístupy ochrany přírody vznikly až v civilizaci, kdy lidé k přírodě neměli takový přístup, a tak si jí začali vážit.

KRAJINOMALBA JE DNES DALEKO ROZŠÍŘENĚJŠÍM ŽÁNREM

Dalším vaším oblíbeným tématem je mytologie. Jaký k ní máte vztah?

Mytologie je velice zajímavá v tom, že nám naznačuje lidské myšlení, přemýšlení a  prvky z dob předhistorických, tedy z toho, co je hluboce zakořeněno v lidech. A je tam velmi přitažlivé zjišťovat, jak si lidé vysvětlovali různé přírodní jevy. Je to taková sonda do přemýšlení starobylých národů. Když si přečteme například mytologii národů dalekého severu, sibiřských kmenů, či eskymáckou mytologii, jsou to neuvěřitelné příběhy, které nám ve srovnání s řeckou mytologií, kterou tady známe asi nejvíce, přijdou jako z úplně jiného světa.

MYTOLOGIE JE VELICE ZAJÍMAVÁ V TOM, ŽE NÁM NAZNAČUJE LIDSKÉ MYŠLENÍ, PŘEMÝŠLENÍ A HISTORICKÉ PRVKY Z DOB PŘEDHISTORICKÝCH, TEDY Z TOHO, CO JE HLUBOCE ZAKOŘENĚNO V LIDECH

Kde nejčastěji čerpáte inspiraci pro vaši tvorbu?

Celkově je to výsledek všech vlivů, kterými se nechám inspirovat. Přírodní vědy, procházky po přírodě, může být něco z textů nebo hudby. Zrovna tak je důležité hodně pozorovat, třeba i tvorbu dalších malířů, pokud možno v co největším rozpětí, ale souběžně se na ni příliš neupínat.

CELKOVĚ JE TO VÝSLEDEK VŠECH INSPIRAČNÍCH TOKŮ, KTERÝMI SE NECHÁM INSPIROVAT

Máte za sebou řadu samostatných a kolektivních výstav. Kde byste svá díla chtěl v budoucnu ještě prezentovat?

V Praze je řada krásných galerií v historických budovách, například Valdštejnská jízdárna, kde by se mi samozřejmě líbilo vystavovat. Úplně mi ale stačí, když se jednou za čas objeví galerie, která má dobré umístění, dobré světlo a bezproblémového galeristu. Tedy když všechno funguje.

Kromě maleb obrazů se věnujete i ilustrování knih. Ilustroval jste například knihu Stezkami záhadných zvířat od předního českého kryptozoologa Ing. Jaroslava Mareše. Co je podle vás při ilustrování knih nejdůležitější?

Orientovat se v tématu. Kryptozoologie, to nebylo náhodou. Knihy od pana Jaroslava Mareše jsem četl někdy od svých dvanácti let. Když mi potom dal seznam zvířat, která by měla v knize být, tak pravda, u některých názvů jsem se zeptal, o co se jedná, většinu jsme ale již nemuseli řešit. Když mi řekl, že by tam mohl být Yetti, tak jsem věděl, jak má tvor podle popisu svědků vypadat, nemusel mě upozorňovat, že podle většiny pozorování nemá mít dlouhé drápy nebo dlouhé tesáky, jak je někdy zpodobňován v popkultuře, nebo dokonce když je namalován s rohy. Věděl jsem, že by měl být podobný člověku, chrup má potom být podobný tomu lidskému. To je zásadní, protože pokud by na takové specifické téma dělal ilustrace někdo, kdo se v tom nevyzná, mohl by tam udělat spoustu nepřesností, pokud by tam nebyla důsledná kontrola autora publikace. Na druhou stranu u těchto tajemných zvířat nevíme, jestli vůbec něco, o čem mluvíme, existuje, za daným zvířetem může stát úplně jiný druh, než si představujeme. Tady šlo pokud možno o přesné zachycení popisu, ale tak, aby z toho vyšlo reálné zvíře a nebyl z toho chimérismus.

PŘI ILUSTROVÁNÍ KNIH JE DŮLEŽITÉ ORIENTOVAT SE V TÉMATU

Jste členem S.V.U. Mánes. Koho Mánes sdružuje a kdo se do něj může zapojit?

Byl jsem osloven. S.V.U. Mánes sdružuje nejširší spektrum výtvarných umělců. Jsou tam vstupní požadavky na kvalitu a na to, aby člověk v oboru nějakou dobu pracoval, vystavoval. Jsou tam skvělí lidé, jsou aktivní a domlouvají vynikající výstavy, například v Kooperativě nebo výstava v Císařské konírně, Portrét v Čechách pohledem dvou staletí. Tam jsem měl věci vystavené kousek od Vojtěcha Hynaise, Františka Ženíška a dalších největších malířů, které jsme tady v Česku měli. Mánes také pořádá každoročně alespoň jednu výstavu mimo Prahu. Skvělé je, že zajistí zajímavé galerie a hlavně zařídí všechno kolem zorganizování, jako je odvoz či instalace.

Pro zájemce vytváříte tutoriály na Youtube. Přiblížíte nám, čemu se věnují?

Většinou řeším otázky ohledně malby, nejčastěji malířské technologie. Kromě toho jsem od začátku plánoval dělat témata, která mě zajímají, dělal jsem rozhovory s přírodovědci nebo badatelem, který se vydal na kryptozoologické výpravy, a v poslední době se věnuji i dějinám umění, které jsem vzal od pravěku a chci se dostat až do současnosti. Teď jsem ve starém Řecku. Časem připravuju sérii o zásadních radách pro kresbu a poté i více ukázek procesu samotného vzniku obrazu.

NA YOUTUBE ŘEŠÍM VĚTŠINOU OTÁZKY OHLEDNĚ MALBY

Co byste doporučil začínajícím malířům?

Rozhodně nepodceňovat základ v kresbě. Ovládnutí proporcí a perspektivy se uplatní vždy v každé oblasti malby. Druhá věc, což může působit jako protiklad, ale není, ať každý dělá to, co ho přitahuje, na co má chuť. Když se někdo prosadí, je to většinou proto, že dělá to, co je mu nejbližší, nikoli proto, že by následoval trendy.

KDYŽ SE NĚKDO PROSADÍ, JE TO VĚTŠINOU PROTO, ŽE DĚLAL TO, CO JE MU NEJBLIŽŠÍ, NIKOLI PROTO, ŽE BY NÁSLEDOVAL TRENDY

Kam se mohou lidé v současnosti podívat na vaši tvorbu?

Mám pár věcí k vidění v různých galeriích, Například Galerie eS v Praze, dále obrazy v depozitářích galerií. Teď domlouvám výstavy pro další roky, samozřejmě včas to potom vyvěsím na webové stránky a sociální sítě.

Co je vaším snem?

Většinou, když něco chci, tak to začnu hned realizovat, celkově ta představa, kdy člověk dospěje do bodu, který je ideální stav, je mylná, většinou jsou to věci dlouhodobého procesu. Ideální je, když člověk může tvořit a nemá kolem sebe nějaké vlivy, které by to jakkoliv komplikovaly.

KDYŽ NĚCO CHCI, TAK TO ZAČNU HNED REALIZOVAT

Prozradíte nám, na čem aktuálně pracujete?

Teď dělám sérii figurálních maleb, ale představím je asi později. Mám také naplánovanou velkou řadu krajin. Teď mám celkově rozmalovaných několik desítek obrazů, kdybych počítal i ty malé. Nepřemýšlím nad tím, co namalovat, ale naopak spíš to, co namalovat nejdříve, nebo co vypustit.