"Na lidech mě zajímá především jejich výraz," říká malíř Tomáš Jetela

Malíř Tomáš Jetela se zaměřuje na figurální malbu s přesahem do abstrakce. Za svou práci přitom získal již několik ocenění. Stal se vítězem Ceny kritiků za mladou malbu a držitelem ocenění Arte emocion.

Co pro vás znamená tvoření?

První slovo, které mě napadlo, byla svoboda. Definoval bych jej jako určité „podivné“ záležitosti, které se dějí někde uvnitř nás a které jsou samozřejmě determinovány i vlivy zvnějšku.  A ty se především nějakým způsobem přirozeně transformují v naší mysli, ať už vědomě či podvědomě, a připravují pomyslnou půdu pro práci. Tvoření se tedy odehrává v interakci mezi vnitřním nastavením, vizuálními vjemy, které přicházejí z každodenního života a způsobem, jak tyto koncepce zpracováváme a následně přenášíme na plátno. Abych to shrnul, jedná se o uchopení něčeho vzácného, co se zrodilo v našem nitru, ať už to vzniklo z racionálního přístupu nebo se objevilo nějaké nevědomé vnuknutí, „zazněla píseň“ intuice nebo obojí dohromady, to se nevylučuje. Tohle vše je potřeba dostat do reálného světa, co nejlepším způsobem tuhle „zpracovanou“ informaci zhmotnit a podělit se o ni s divákem.

V SOUVISLOSTI S TVOŘENÍM MĚ JAKO PRVNÍ SLOVO NAPADLA SVOBODA

Jaké byly vaše výtvarné začátky?

Vybavuje se mi první vzpomínka, své mamince jsem nakreslil k narozeninám šípkový keř. Dělal jsem na něm tužkou a dalo by se říci, že to byl můj první „pokus“ o studijní kresbu. Asi od druhé třídy jsem navštěvoval základní uměleckou školu. Cílevědomě jsem se tvorbě a umění začal věnovat na konci základní školy, kdy jsem přemýšlel na tím, kam jít dál a rozhodl jsem se, že zkusím talentové zkoušky na střední uměleckou školu do Brna. S přípravou na talentovky mi pomáhala moje učitelka ze základní umělecké školy. Zadala mi tehdy různé úkoly, kde po mě chtěla, abych dělal studijní kresby, a to zátiší, portréty nebo například studie rukou. Takže jsem jedny prázdniny mezi osmou a devátou třídou trávil vlastně jenom tím, že jsem kreslil a nechodil ven s kamarády, a to byl ten větší a vážnější zápal. Příprava na střední škol se tedy stala prvním cílevědomějším pokusem o proniknutí do tajů výtvarného umění. Předtím to byl spíš jen můj koníček. Moc mě bavilo chodit na Základní uměleckou školu, navštěvovat ty lekce byla vlastně velká zábava.

PŘÍPRAVA NA STŘEDNÍ ŠKOLU, TO BYL VALSTNĚ PRVNÍ CÍLEVĚDOMĚJŠÍ POKUS O PRONIKNUTÍ DO TAJŮ VÝTVARNÉHO UMĚNÍ

Byl jste aktivně veden ke kresbě a malbě?

Moje máma pracuje jako průvodce a specializuje se na Itálii, takže jsem tam od dětství často jezdil. Určitě tak na mě měla vliv antika a renesance, aniž bych si to uvědomoval a umění bylo vlastně součástí mého života už od dětských let.  Vždy mě to bavilo a zajímalo a v každém případě tyto cesty ve mně zanechaly hlubokou zkušenost. A fascinovalo mě nejen výtvarné umění, ale i historie a velké události, které se děly v Itálii a o kterých máma mluvila před lidmi, které prováděla. Takže určitá umělecká atmosféra se u nás doma odehrávala. Ale že by mi někdo řekl, kresli, protože máš talent a bylo by dobré jít na uměleckou školu, to ne, vše byla moje volba. Naopak, máma mi spíš rozmlouvala mé rozhodnutí stát se malířem, říkala mi „běž studovat architekturu nebo design…malovat můžeš vždycky“. Rozhodl jsem se sám, že nebudu dělat žádné kompromisy a budu si dělat, co chci. Na konci základní školy jsem četl hodně životopisů, nejen malířů, ale i spisovatelů a ostatních umělců.  A přirozeně jak jsem měl blízko k Itálii, začal jsem se životopisy renesančních géniů, jakým byli Leonardo da Vinci, Rafael Santi, Michelangelo Buonarroti. Tyhle příběhy o úžasných životech velikánů umění se staly jedním z nejdůležitějších popudů, proč jsem se stal malířem. Ze začátku jsem si nebyl úplně jistý, zdali považovat malířství za tu správnou volbu, protože jsem obdivoval např. také sochaře a další umělce pracující s různými výtvarnými prostředky. Ale nakonec to vykrystalizovalo tak, že malba se pro mě stala stěžejní, alfou a omegou a začala být pro mě nejzajímavější a nejvíce mě fascinovala.

ČETL JSEM HODNĚ ŽIVOTOPISŮ, A TO NEJEN MALÍŘŮ, ALE I SPISOVATELŮ

Nakonec jste se rozhodl pro studium výtvarného umění. Co vás vedlo k dráze výtvarného umělce?

Jak už jsem se zmínil, četl jsem hodně životopisů, když jsem se připravoval na střední školu, měl jsem hlavu plnou malířů z Montmartru a bohémského života. Tahle romantická představa, jelikož v biografiích a románech nám vše představují velmi idealizovaně, oblažovala moji mladou mysl a já toužil stát se součástí tohoto nádherného dění a přiblížit se velikánům, o kterých jsem četl. Fascinoval mě jejich život a monumentální činy, které vykonali, tento svět mě stále více lákal a přitahoval jako vábení sirény, a nakonec můžeme říct, že čtením těchto životopisů jsem dostal ten správný závěrečný impuls, který mě nastartoval do toho jít naplno. Od té doby jsem nechtěl dělat nic jiného, žádná jiná možnost nepřipadala v úvahu, bylo vlastně rozhodnuto.

MĚL JSEM TUTO ROMANTICKOU PŘEDSTAVU, JELIKOŽ V BIOGRAFIÍCH A ROMÁNECH BYLO VŠE VELMI IDEALIZOVANÉ A JÁ JSEM DO TOHO S TOUTO IDEALIZOVANOU PŘEDSTAVOU ŠEL A TOUŽIL PO TOM BÝT TOHO SOUČÁSTÍ A PŘIBLÍŽIT SE K VELIKÁNŮM, O KTERÝCH JSEM ČETL.

Na střední škole jste studoval grafiku. Jak bylo studium zaměřené?

Na střední škole byly dvě grafiky. Jedna byla více zaměřená na počítačovou grafiku, grafický design a plakátovou tvorbu a takové věci. A druhá směřovala více k ilustraci. Já jsem studoval tu první z nich. Ale v podstatě jsme měli propojených mnoho předmětů, takže jsme si vyzkoušeli všechny grafické techniky jako lept, suchá jehla, sítotisk, litografie, prostě jsme si vším prošli. Také jsem se naučil pracovat v grafických programech jako Adobe Photoshop nebo Adobe Illustrator. Každopádně už na střední škole jsem věděl, že chci být malířem. Tato škola byla ale skvělá v tom, že byla otevřená. Nikdo mi nebránil v malování, takže když jsme měli jako úkol vytvořit plakát, nikomu nevadilo, že jsem jej namaloval a potom k němu přidal písmo. Pracoval jsem tedy s malbou v rámci grafického designu už na střední škole. 

NA STŘEDNÍ ŠKOLE JSME SI VYZKOUŠELI VŠECHNY GRAFICKÉ TECHNIKY

Potom jste studoval na Akademii výtvarných umění v Praze v rámci ateliéru Jiřího Lindovského a Michaela Rittsteina. Čím vás zrovna tyto ateliéry zaujaly?

To je složitější. Na akademii byly dva grafické ateliéry. Jeden vedl Jiří Lindovský a druhý řídil Vladimír Kokolia. V té době jsem sice věděl, že chci hlavně malovat, ale díky tomu že jsem na střední škole studoval primárně grafiku a kresbu, věřil jsem, že mám větší šanci uspět při přijímačkách v atelieru grafiky. Hlásil jsem se ke Kokoliovi, ale nakonec jsem se dostal do ateliéru k Jiřímu Lindovskému. Profesor Lindovský mi přitom nebránil v tom, abych maloval, spíše mě podporoval, ale na druhou stranu mě vybídl k tomu, abych si vyzkoušel různé grafické techniky, které jsem znal už ze střední školy, takže jsem první rok pracoval na plátnech, ale i různých grafikách. Po roce mi Jiří Lindovský nabídl, že bych mohl zkusit nějaký malířský ateliér, když už malba je u mě na prvním místě. Tak jsem se přihlásil do malířského ateliéru a dostal jsem se k Michaelu Rittsteinovi, kde jsem nakonec zůstal.

VĚDĚL JSEM, ŽE CHCI DĚLAT GRAFIKU, ALE SOUBĚŽNĚ JSEM UŽ INKLINOVAL VÍCE K MALBĚ

Jak probíhalo studium na AVU?

Záleží na tom, v kterém jste ročníku. Byla tam samozřejmě teorie, měli jsme rozmanité přednášky a zkoušky. To bylo klasické, jako na ostatních školách. Druhá část byla praktická, ateliérová, měli jsme kolektivní schůzky s profesorem v ateliéru a potom konzultace, kdy chodil profesor jednotlivě ke každému a konzultoval s ním práci, kterou udělal v ateliéru nebo doma. Takže se tam prolínaly dvě roviny, teoretická a praktická.

Studoval jste také na Universidad Complutense de Madrid ve Španělsku.

Tam jsem byl na stáži. My jsme si mohli vybrat jakoukoliv stáž, mezi nimi byla i tato do Madridu. Jeden rok se pořádala soutěž, kdy se měl udělat návrh na automobil, který se potom realizoval. Ta soutěž se jmenovala Arte emocion, a ten, kdo soutěž vyhrál, ten dostal stáž do Madridu spolu se stipendiem. Já tu soutěž vyhrál, tak jsem jel do Madridu s tím, že jsem dostal vyšší stipendium než ostatní. Bylo to skvělé, bylo tam krásné počasí, milí lidé…. Více času než ve škole jsem strávil v muzeu Prado, kam jsem měl jako student vstup zdarma.

DÍKY SOUTĚŽI ARTE EMOTION JSEM MOHL VYCESTOVAT NA STUDIA DO MADRIDU SE STIPENDIEM

Získal jste od Sdružení výtvarných kritiků a teoretiků cenu kritiky za mladou malbu.

Společně s Ondřejem Basjukem. Byli jsme společně na prvním, respektive na prvním a druhém místě. Nemohli se totiž rozhodnout, kdo z nás dvou bude vítězem. Takže my dva jsme byli na společném místě, potom bylo třetí místo.

Jaké jsou vaše inspirační zdroje?

Cokoliv, co se mi děje každý den nebo v průběhu mého života, to všechno nějakým způsobem ovlivňuje mou práci. Takže je to určité téma, nebo idea, která mě zaujme, která přitáhne mou pozornost, se kterou pracuji, která vytváří určitý rámec pro cyklus, na který se připravuji a na kterém potom pracuji. Ale není to tak, že bych něco vymyslel a potom ilustroval myšlenku na plátno. Pro mě je větším dobrodružstvím, když si vytvořím určitý ne úplně přesně definovatelný vzorec, který se postupně rozvíjí v průběhu práce. Téma se vyvíjí a transformuje, mění se a prvotní idea se díky tomuto vývoji dostane k té nejlepší variantě, je to jako s kuklou a motýlem. Například, když jsem pracoval na diplomové práci, která se jmenovala Knihovna. Prvotní záměr byl, že jsem chtěla malovat interiéry knihoven, protože mám jednoduše rád jejich atmosféru. Tohle byla první idea, že bych udělal sérii obrazů, určité průhledy do knihoven, a zachytil bych genia loci, více čtenářů v prostorách knihovny apod. Tahle myšlenka se ale poté transformovala takovým způsobem, že nakonec vznikly obrazy jednotlivých čtenářů. Obrazy zaměřené na jednoho člověka, který se například sklání nad knihou, soustředí se a čte. Žádný interiér, neurčité pozadí a zaměřuje se to jen na konkrétní osobu. Původní záměr byl zachytit atmosféru knihovny a nakonec to skončilo u vyjádření psychologie zobrazovaného čtenáře.

INSPIRACI NACHÁZÍM VE VŠEM, CO SE MI DĚJE KAŽDÝ DEN NEBO V PRŮBĚHU MÉHO ŽIVOTA, TO VŠECHNO NEJAKÝM ZPŮSOBEM OVLIVŇUJE MOU PRÁCI

Jaký máte vztah ke knihám?

Když jsem byl mladší, byl jsem velký čtenář. Knihy miluju, jak jsem říkal, vždy jsem měl rád knihovny, atmosféru v knihovnách. Některé knihovny mají úžasného genia loci, například mám oblíbenou knihovnu ve Slavkově u Brna, která je v prostorách zámku. Je to taková komorní knihovna, ale prožil jsem tam spoustu krásných chvil, to místo na mě velice zapůsobilo. Co se týče konkrétních titulů, tak čtu všechno možné. V různých obdobích mě přitom zajímaly určité knihy.  Například, když jsem byl na konci základní školy a na začátku střední školy, četl jsem hodně autobiografií a biografií, později mě zaujala filozofická literatura. Například Friedrich Nietzsche se stal mým oblíbeným autorem. Mám rád i Jeana-Paula Sartra, ale u něj preferuji spíše romány, jeho filozofii jsem zatím moc neporozuměl. Co se týče beletrie, mám rád Ernesta Hemingwaye, Charlese Bukowského, Umberta Eca a mnoho dalších autorů. Například titul Žízeň po životě od Irvinga Stonea o Vincentu van Goghovi jsem četl několikrát. Vlastně jsem četl hodně věcí o Vincentu van Goghovi, i jeho dopisy, mám ho jednoduše rád.

KDYŽ JSEM BYL MLADŠÍ, BYL JSEM VELKÝ ČTENÁŘ. VŽDY JSEM MĚL RÁD KNIHOVNY A JEJICH ATMOSFÉRU

Častým námětem vašich maleb jsou lidé. Co vás na nich nejvíce zajímá?

Na lidech mě zajímá především jejich výraz a všechny myslitelné významové roviny a vrstvy, které nám zakrývá a zároveň naznačuje. Například, když čerpám z fotografie, která mi slouží jako pomůcka, ze které vycházím, tak si všímám zejména psychologie člověka, který je na ní zobrazený. Vidím, že se na fotografii odehrává něco, co nejspíše ostatním uniká, něco skrytého, něco co chci dostat na plátno a ozřejmit tuhle skutečnost „zesílením viděného“, poodkrýt to, co se odehrává uvnitř zobrazeného, v jeho nitru. Zprostředkovat divákovi skutečnosti, pro něž neexistují doposud slova či pojmy, odkrýt stránky, které je možné podchytit jen vizuální formou. Je to o komunikaci. Komunikovat s divákem, s návštěvníkem výstavy.

NA LIDECH MĚ ZAJÍMÁ PŘEDEVŠÍM JEJICH VÝRAZ

Fotografie je pro vás tedy důležitým médiem.

Mně se vždy líbily černobílé fotografie s jejich specifickým světlem, se zvláštní atmosférou, která se tam odehrává, která přispívá k tajemnosti, někdy i k určité bizarnosti postav, které na té fotografii jsou. A někdy to vlastně vede moji fantazii určitým nečekaným směrem. Moje práce s konkrétní fotografií se odvíjí nejen na poli racionálního úsudku, ale také i na základě nějakého nezřetelného tušení. Souběžně i vady na černobílých fotografiích vytváří nové roviny, které mohou vést k neočekávaným a překvapivým výsledkům. Například skvrna může být viděna díky mé imaginaci jako další tvář.  Odehrává se tu velké dobrodružství, které například nenabízí dnešní digitální fotografie. Ve fotografiích nacházím určité popudy, výzvy, náznaky, které vedou k něčemu, co se začne odehrávat v mé mysli, je to nejprve tušené, potom to zpracovávám racionálně a následně s tím pracuji na plátně. Je to opravdu otevřený prostor, který nabízí spoustu různých možností. Například změníme úplně náš pohled na fotografii, když ji pomačkáme a zase znovu rozložíme. S postavou na fotografii se potom dá pracovat úplně jiným způsobem. Deformace, která tam nastane, nás vede úplně jinými cestami, například takovou cestou, kterou bychom normálně nešli, kdybychom tu fotografii „nepoznamenali“. Na plátně se potom odehrává něco úplně nového a nečekaného.

VŽDY SE MI LÍBILY ČERNOBÍLÉ FOTOGRAFIE S JEJICH SPECIFICKÝM SVĚTLEM, SE ZVLÁŠTNÍ ATMOSFÉROU, KTERÁ SE TAM ODEHRÁVÁ, KTERÁ VEDE K TAJEMNOSTI, NĚKDY I K URČITÉ BIZARNOSTI POSTAV, KTERÉ NA TÉ FOTOGRAFII JSOU

Kreslíte i podle živých modelů?

Kreslil i maloval jsem podle živých modelů, ale raději pracuji s fotografií, nikdy totiž nevím, jak dlouho budu používat předlohu, ať už živý model nebo fotku, a s motivem který je na papíře je to přeci jenom jednoduší. Navíc, v poslední době, když pracuji na obraze, používám více fotografií, například pro jeden portrét. Jedna z novějších sérií je založena na vícepohledovosti. Ale nejedná se o napodobování kubismu, i když je to jeden z inspiračních zdrojů, ale tím, že pracuji s více předlohami, více obličeji, ze kterých následně vznikne jeden obličej, tak dochází k určitým deformacím, jsou tam určité posuny, takže i anatomie není úplně přesná. Je to více o fantazii. Když jsem mluvil o důležitosti výrazu a použití více zdrojů pro jeden portrét, tím se dostávám k tomu, že na plátně vznikne neočekávaný výraz v portrétu. Vznikne něco, co jsem nepředpokládal, co je pro mě většinou příjemným překvapením, někdy samozřejmě i nepříjemným. Ale řekněme, že to koriguji tak, aby výsledek odpovídal tomu, co jsem zamýšlel vyjádřit.

KRESLIL I MALOVAL JSEM PODLE ŽIVÝCH MODELŮ, ALE RADĚJI PRACUJI S FOTOGRAFIÍ. V POSLEDNÍ DOBĚ NAVÍC POUŽÍVÁM VÍCE FOTOGRAFIÍ NAPŘÍKLAD PRO JEDEN PORTRÉT

Hodně zaznamenáváte výraz tváře a gesta rukou. Proč?

Ano, ano. Výraz tváře a gesta rukou jsou alfou a omegou, je to jedna z nejdůležitějších věcí. Interakce mezi gestem rukou a výrazem tváře vytváří v obraze napětí a dynamiku. Kompozice sestavená na základě této problematiky potom určitým způsobem promlouvá k divákovi a přináší více významových rovin. Když například namaluji jenom tvář a určité gesto rukou, které je ale „nic neříkající“, otevírá se tím více možností ke čtení významu toho, co se odehrává na obraze. Já nechci divákovi přesně diktovat, co si má myslet, co má cítit, co by mu konkrétní dílo mělo sdělit. Tím, že tam vznikne určitá nevyřčená rovina, otevřený prostor pro interpretaci, tím tam nechám pro osobu, která se pokouší dílo přečíst, obrovské místo pro vlastní imaginaci a fantazii. Každý si tam může promítnout své vlastní záležitosti a skutečnosti, které tam může nalézt.

JÁ NECHCI DIVÁKOVI PŘESNĚ DIKTOVAT, CO MÁ MYSLET, CO MÁ CÍTIT, CO BY MU TO DÍLO MĚLO URČITÝM ZPŮSOBEM SDĚLIT

Čím vás fascinuje postava?

To je otázka. Když to vezmu z filozofičtějšího pohledu, tak člověk je to nejdůležitější. Já jsem člověk, já se nějakým způsobem snažím porozumět sám sobě, snažím se nahlédnout sám do sebe, provést introspekci, je přirozené analyzovat sám sebe a tím, že maluji ostatní, tím promítám sám sebe do všech portrétů. Vlastně by se dalo říct o všech postavách, které jsem namaloval, že to jsou všechno imaginární autoportréty. Všechno je to vlastně o sebereflexi, je to o tom, jak se snažíme pochopit svět prostřednictvím sebe a druhých. Když vlastně přemýšlím o myšlení, je to základ mé malby. Myšlení o myšlení, jak to vlastně všechno funguje. Tím, že reflektuji proces myšlení, odhaluji určitá psychická schémata. Tím, že uvažuji o sobě a o ostatních přicházím k něčemu, co se odehrává mezi mnou a světem, mezi mnou a ostatními a mezi mnou a plátnem.

KDYŽ VLASTNĚ PŘEMÝŠLÍM O MYŠLENÍ, JE TO ZÁKLAD MÉ MALBY

Mé postavy mají hodně autobiografické prvky. Ale jak jsem hovořil i o těch vnějších vlivech, tak jedna výstava, která probíhala v pražské The Chemistry Gallery se jmenovala Zloději ptáků, a ta vznikla na základě takové neblahé zkušenosti, která se mi stala v Londýně, kde mě přepadli. Mně se nic nestalo, přišel jsem jen o nějaké peníze, přihodila se mi nepříjemná negativní zkušenost. Bylo naprosto přirozené, že jsem tuhle zkušenost uchopil prostřednictvím své práce a nějak se s tím pokusil vyrovnat. Vytvořil jsem sérii Zloději ptáků, ve které jsem zpodobnil různé postavy z podsvětí, rozličné zločince. Celé je to laděné v temnějších barvách. Objevují se zde postavy s výrazem určité „prohnanosti“ vlastní kriminálníkům.

MÉ POSTAVY MAJÍ HODNĚ AUTOBIOGRAFICKÉ PRVKY. JEDNA VÝSTAVA ALE VZNIKLA NA ZÁKLADĚ NEBLAHÉ ZKUŠENOSTI, KDY MĚ PŘEPADLI

Mezi vaše oblíbené umělce patří Egon Schiele.

Egona Schieleho mám moc rád. Je to malíř, ke kterému mám i osobní příběh. V prvním ročníku na střední škole mi jeden profesor, když jsem kreslil zátiší, řekl, že to je jako od Schieleho. Já tehdy Egona Schieleho příliš neznal. Načež mě pan profesor vzal do kabinetu a ukázal mi jeho monografii. Já jím byl naprosto fascinován. Bylo to prvně, co jsem zažil tak intenzivní pocit, nejen moje mysl byla u vytržení, ale pociťoval jsem i určité fyzické změny. Tak silně jeho dílo promluvilo. První setkání s tvorbou Schieleho tak bylo velmi neobvyklé. Mám rád témata, která zobrazoval, autoportréty, dívky, jsou mi velmi blízká. Dokonce jsem udělal několik obrazů podle jeho kreseb. Schiele je určitě součástí mytologie mého světa.

EGONA SCHIELEHO MÁM MOC RÁD. PRVNÍ SETKÁNÍ S JEHO TVORBOU BYLO VELMI INTENZIVNÍ

Čím vás zrovna tento umělec zaujal?

Teď když se na to dívám zpětně, pravděpodobně to bylo intenzitou jeho díla. Určitou syrovostí a silou výrazu. Ale také v tom hrála roli jeho dokonale zvládnutá technika kresby a barevnost, kterou používal, když koloroval své kresby, ta je úžasná. Hloubka jeho díla, cit pro zobrazení člověka a vyjádření těch nejniternějších emocí. Jeho zkratky, jak sám sebe maluje z různých úhlů. Je známý i autoportrét, kdy pracuje se zrcadlem ležícím na zemi a on se v něm maluje, což je podle mě inovativní přístup.

SCHIELE MĚ ZAUJAL TAKÉ DOKONALE ZVLÁDNUTOU TECHNIKOU KRESBY A BAREVNOSTÍ, KTEORU POUŽÍVAL

Jak byste konkretizoval svou tvorbu?

Rád bych nějakým způsobem divákovi zprostředkoval něco, o čem si myslím, že je zřejmé, ale co nejspíš vidím jen já. Tohle přivést do světa prostřednictvím malby, dostat to na plátno, pokusit se oslovit případné publikum a nějakým způsobem s ním komunikovat, vést s ním dialog. Pohled, který zpracuju na plátně, je můj, ale měl by nějakým způsobem promlouvat k divákovi. Pro mě je důležité, aby interakce byla intenzivní a fungovala a dílo nějakým způsobem oslovilo konkrétního člověka prostřednictvím jeho náhledu na věc. Já se pokouším o určitou univerzalitu, nebo principy, které jsou archetypální, všeobecné a tím pádem snadno čitelné. Měly by promlouvat všeobecným jazykem. Asi bych to shrnul, obraz je podle mě o komunikaci, o tom, aby proběhl přenos mezi mnou a obrazem, obrazem a divákem. Obraz má zapůsobit na diváka. Někdo může být fascinován, někdo šokován, někdo ohromen, v někom to může vyvolat nepříjemné pocity, třeba až hnus…nebo to zapůsobí esteticky příjemně. Jakákoliv reakce je žádoucí. Nejhorší je, když se nic nestane. Když to nevyvolá žádnou reakci. Když je dílo ignorováno.

OBRAZ JE PODLE MĚ O KOMUNIKACI, O TOM, ABY PROBĚHL NĚJAKÝ PŘENOST MEZI MNOU, OBRAZEM A MNOU, OBRAZEM A DIVÁKEM

Z čeho jste vycházel při tvorbě triptychu Karneval duší?

Chtěl jsem zkusit něco nového. Experimentoval jsem. Triptych je kombinací figurace, abstrakce a zátiší. Pracoval jsem s obrazy renesančních a barokních květin, které jsem kombinoval s různými postavami, tvářemi a s geometrickou abstrakcí. Každá část triptychu je přitom v jiné barevné konstelaci. Každá má svůj barevný odstín, jsou monochromatické. Jedna je do žluta, jedna do modra a jedna do růžova. Samotný triptych potom nese spoustu informací. Jsou tam odkazy na staré mistry, jak už jsem se zmínil, kteří zobrazovali klasická zátiší květin, potom odkazy na velikány geometrické abstrakce. Součástí je i figurace, která je mojí prioritou a vlastně už i to, že je to triptych, tak i tahle skutečnost odkazuje na další velikány, jako např. na Francise Bacona. Takže je to i určitá pocta velkým mistrům malby minulosti s tím, že je to i experiment a propojení něčeho, o čem můžeme říci, že se spolu moc neslučuje a někdy to stojí v opozici. Navíc jsem chtěl vytvořit něco monumentálního, co by silně zapůsobilo a intenzivně komunikovalo s divákem. V triptychu nalézáme spoustu možných způsobů, jak jej číst, jak na něj nahlížet. Je otevřen pro různé asociace a interpretace a obsahuje tolik možností nalezení si něčeho, co prochází skrz divákovo nitro, co může rozeznít v konkrétní osobě určité mnou vůbec nepředpokládané pocity, vjemy, vzpomínky nebo znalosti.

V TRIPTYCHU KARNEVAL DUŠÍ JE SPOUSTA MOŽNÝCH ROVIN, JAK HO ČÍST A JAK NA NĚJ NAHLÍŽET

Plánujete na triptych nějak navázat?

Ten triptych byl vystaven v galerii Nová síň na výstavě Magic Monsters a já jsem obrazy, které jsem tam vystavil, maloval přímo pro tento prostor. Chtěl jsem, aby v čele bylo něco monumentálního. Triptych byl pro mě tím, co na mě působilo jako oltář v kostele. Proto jsem ho chtěl na čelní stěně, aby bylo při vstupu možné cítit ten prostor jako posvátné místo.

Na čem aktuálně pracujete?

Na výstavě v Nové síni byly vystaveny mé nejnovější práce. Tři z nich, na pravé stěně, byly tři vícepohledové portréty, takové deformované, na které jsem použil více předloh. Vidíme na nich například ústa z jedné strany a nos z druhé strany a přesně tohle dál rozvíjím v nových pracích. Tím, co dělám teď, navazuji na to, co bylo v Nové síni (nejen na zmíněné portréty, ale abych zodpověděl i předešlou otázku, tak i na triptych). Když jsem pracoval na obrazech pro tuto galerii, přemýšlel jsem i nad tím, že my v sobě máme nejen jedno já, ale projevuje se v nás více osob, které se v nás překřikují a jiné se upozaďují. Některé stránky osobnosti potlačujeme, některé vyzdvihujeme, některé necháváme promlouvat jiné ne. Tuto rozpolcenost jsem chtěl reflektovat prostřednictvím obrazů v Nové síni. Byly zde postavy, u kterých si můžeme zakrýt určitou část obličeje a najednou vidíme úplně jinou osobu, než když se podíváme na obraz jako na celek (to samé se odehrává i v triptychu, celek a detail v opozici).

V GALERII BYLY ZOBRAZENY TŘI VÍCEPOHLEDOVÉ PORTRÉTY

Co je vaším snem?

Samozřejmě jsem už zmiňoval komunikaci s divákem, rád bych oslovil prostřednictvím své práce více lidí, vystavoval v zahraničí, v metropolích jako New York, Londýn, Berlín nebo Paříž. Například v Paříži mám domluvenou výstavu na březen. Chtěl bych působit na mezinárodní umělecké scéně a vést dialog s co nejširším publikem.

CHTĚL BYCH PŮSOBIT NA MEZINÁRODNÍ UMĚLECKÉ SCÉNĚ

Co byste doporučil začínajícím malířům?

Určitě, aby si každý prošel základy, což je studijní kresba podle živého modelu nebo kresba zátiší. Aby si zkusili například nakreslit pomačkaný papír, sádrovou bustu nebo kouli. Samozřejmě, když jsem zmiňoval kresbu podle živého modelu, tak si nastudovat anatomii, tyto technické věci jsou základ. A doporučuji to všem, bez ohledu na to, kterému médiu se člověk bude později věnovat. Potom se zorientovat v dějinách umění, proniknout do problematiky současného umění i umění minulého a určitým způsobem projít fází srovnávání toho, co se odehrávalo v minulosti a co se odehrává v přítomnosti. Nalézt paralely, nalézt vlivy z minulosti v umění současnosti. Udělat si určitý obrázek v tom, co se odehrávalo, co se odehrává, to je podle mě další důležitá věc. A později, až začnou začínající umělci spolupracovat s galeriemi a agenty, doporučuji, aby prováděli vše profesionálně a se smlouvami.

ZAČÍNAJÍCÍM MALÍŘŮM DOPORUČUJI, ABY SI PROŠLI ZÁKLADY A ZORIENTOVALI SE V DĚJINÁCH UMĚNÍ

Kde se lidé aktuálně mohou podívat na vaše obrazy?

Právě skončila výstava v galerii Dolmen. Byla to taková malá komorní výstava, na které jsem měl několik obrazů malých a středních formátů. Výstava se jmenovala Ghost Riders In The Sky. Je to podle písničky, kterou nazpívala spousta zpěváků, například Johny Cash. Název mě napadl, když jsem byl nedávno ve Francii, projížděli jsme krajinou a ve vzduchu se vznášely chuchvalce mlhy a vypadalo to jako duchové. Tak jsem vymyslel název Riders From The Sky. Takto jsem to poslal galeristovi. A on si myslel, že jsem to pojmenoval podle písně Riders In The Sky, tedy přesně Ghost Riders In The Sky. Tak jsem to pojmenování takto nechal, ale původ názvu výstavy je podle mlhy ve Francii. A když jsme u Francie, jak už jsem se zmínil, další výstava bude v Paříži, v březnu 2023, všechny srdečně zvu.