"Při improvizaci vzniká nová hudba, která je neopakovatelná," říká klavírista Jiří Pazour

Na koncertech nejprve hraje známé i méně známé melodie v různých hudebních stylech a následně improvizuje na libovolná témata navrhnutá publikem. Seznamte se s klavírním improvizátorem, skladatelem a pedagogem Jiřím Pazourem.   

Co pro vás znamená hudba?

Hudbu vnímám jako své životní poslání, znamená pro mě všechno, doslova jí žiju. V hudebním prostředí se pohybuji od dětství, moji rodiče byli amatérští hudebníci. Maminka zpívala v tanečním orchestru a tatínek tam hrál na klavír. Takže když rodiče doma korepetovali a nacvičovali písně, tak jsem vždy naslouchal, protože jsem hudbu měl opravdu rád. Dokonce bych měl mít doma ještě fotografii, jak jsem jako malý natahoval ruku na klaviaturu pianina. Když mi bylo přibližně pět let, začal jsem se systematicky vzdělávat v hudební škole, jednalo se tehdy o předpřípravnou hudební výchovu. Na jedné z prvních hodin jsem údajně řekl své paní učitelce klavíru, že bych chtěl na této škole učit, když se mě ptala na budoucí povolání. Nakonec to dopadlo tak, že sice neučím na základní umělecké škole, ale na konzervatoři. Takže to vlastně ještě předčilo mé dětské přání. Hudba pro mě znamená hodně, baví mě právě ta různorodost, proto učím, komponuji a koncertuji. A koncerty improvizace mi právě umožňují spojit práci interpretační a skladatelskou.

Jaké byly vaše hudební začátky?

Vzpomínám si, že k improvizaci mě to táhlo už v dětství. Více než hraní z not mě totiž bavilo skladby si různě dotvářet. Takže jsem většinou co nejrychleji nacvičil, co bylo potřeba a potom jsem dlouhé hodiny seděl u klavíru a hrál jsem, co mě napadlo. V té době jsem samozřejmě netušil, že bych mohl někdy improvizovat koncertně. První skladatelské počiny jsem měl na základní umělecké škole, tehdejší Lidové škole umění. Moje paní učitelka klavíru mě seznámila s hudebním skladatelem Vadimem Petrovem. Začal jsem k němu jezdit do Prahy na konzultace a on mě pomalu připravoval na přijímací zkoušky na konzervatoř. Nakonec jsem byl přijat na obory skladba a  klavír. A právě zde jsem poznal člověka, který mě přivedl ke koncertní improvizaci. Byl to pan Dr. Arne Linka, který byl nejen pedagog, muzikolog, muzikoterapeut, ale především fenomenální klavírní improvizátor. Když jsem jednou v Rudolfinu slyšel jeho koncert improvizace, byl jsem doslova ohromen. Nikdy jsem do té doby nic podobného nezažil. Netušil jsem, že je možné tímto způsobem tvořit a předávat hudbu. Koncert ve mně zanechal hlubokou stopu a brzy jsem si uvědomil, že to je přesně ta cesta, která by mě bavila a kterou bych se rád vydal. Tehdy jsem si však ještě netroufl veřejně vystupovat jako improvizátor. Měl jsem standardně koncerty klasické hudby. Při svém studiu skladby na Akademii múzických umění v Praze jsem sice již koncertoval, ale hrál jsem komorní hudbu s klasickým repertoárem. Doprovázel jsem různé sólisty, například zpěváky nebo houslisty, úplně mě to však nenaplňovalo, a tak jsem občas začal zařazovat do koncertů i svoje klavírní sólová improvizovaná čísla. Později jsem se domluvil se sólistou, že budu celou polovinu koncertu improvizovat sólově a zajímalo mě, jak budou lidé na improvizovanou hudbu reagovat. Když jsem zjistil, že reakce jsou pozitivní, zkusil jsem uspořádat celovečerní improvizační koncert. S panem Dr. Arne Linkou jsme později navázali spolupráci, hráli jsme improvizace na dva klavíry. Měli jsme také spolu několik koncertů. Plánovali jsme i společné cédéčko, k tomu ale bohužel kvůli úmrtí pana Linky nedošlo. Musím říci, že pan Dr. Linka mě vlastně přivedl ke koncertní klavírní improvizaci. Stejně jako před lety on, tak i já používám podobný scénář, kdy na koncertech hraju v první části částečně připravená improvizovaná hudební čísla a ve druhé části se věnuji tématům z publika.

Jiří Pazour: Klavírní improvizace na téma zadané v notách - YouTube

Proč jste se rozhodl zrovna pro klavír?

Měl jsem klavír doma, byl to první hudební nástroj, s nímž jsem se setkal a který mně doslova učaroval. Původně jsem začal studovat rovnou dva nástroje. Když jsem se hlásil na klavír, tak na hudební škole zjistili, že mám velmi dobrý sluch. Zkusili mě proto dát ještě na housle, ale tento nástroj mi prostě neseděl. Nakonec mě rodiče osvobodili od houslí a já zůstal u klavíru. Uvědomil jsem si, že jednohlasý nástroj mi nestačí, potřebuji harmonii. Klavír je nástroj, který má nepřeberné vyjadřovací možnosti, dokáže napodobit celý orchestr, ale dovede být i komorní a jemný.

Jak často a dlouho jste cvičil?

Když jsem studoval na konzervatoři, tak mi můj profesor nikdy neurčoval, kolik hodin denně mám cvičit. Přestože znám případy, kdy někteří profesoři požadovali po svých žácích cvičit mnoho hodin denně. To jsem udělal snad jenom jednou. Cvičil jsem celý den a potom jsem šel na hodinu. Ta hodina samozřejmě nedopadla vůbec dobře, protože jsem z toho celodenního cvičení byl unavený. Měl jsem ale jednu velikou výhodu, že mám určitou přirozenou techniku a snadno se učím nové skladby. Samozřejmě, když jsem se potřeboval naučit složitý repertoár, spoustu hodin jsem musel u klavíru takzvaně odsedět. Myslím si, že to záleží na každém jedinci, kolik času kdo potřebuje. Mně pan profesor klavíru vždy říkal, abych cvičil chytře a přemýšlel nad tím, co u klavíru dělám. Je to pravda, ušetří to při cvičení mnoho času.

Jiri Pazour & Ann Park Rose: Cyan Landscape - YouTube

Studoval jste skladbu a klavír. Které hodiny nejvíce bavily?

Skladbu a klavír jsem studoval nejprve na konzervatoři. Rád vzpomínám na studium skladby, kterou jsem měl spolu s klavírní hrou jako hlavní obor. Můj profesor skladby Vadim Petrov mi byl velmi blízký nejen jako člověk, ale i jako skladatel. Velmi se mi líbila jeho dětská, pohádková, filmová hudba. Měl talent úžasným způsobem popsat na plátně pro děti hudebně děj. Jeho způsob výuky mi velmi vyhovoval, pan profesor mě k ničemu v komponování nenutil, vycházel z mých hudebních zájmů a jen je patřičným způsobem usměrňoval. S odstupem času si uvědomuji, že to mohlo fungovat proto, že jsme měli oba podobné hudební cítění. Na AMU jsem potom dále skladbu studoval u pana prof. Václava Riedlbaucha. To byl zcela jiný způsob výuky, více akademický, analytický. Mě sice odjakživa byla v hudbě bližší taková ta spontánnost, bezprostřednost, takže jsem se s vysokoškolským způsobem výuky nějakou dobu sžíval, ale když se na to zpětně podívám, tak si uvědomuji, že ten analytický pohled a vysokoškolský způsob výuky skladby mi velmi rozšířil obzory. Ukázal mi pohled na hudbu z jiného úhlu, pohled, ke kterému bych se vzhledem ke svému založení přirozenou cestou nedostal. Jsem proto rád za oba způsoby výuky, které jsem měl možnost poznat.  Pokud jde o výuku  ostatních hudebních předmětů, na konzervatoři mě bavil například předmět Intonace a sluchová analýza a to ani ne kvůli samotnému předmětu, ale proto, že tyto předměty vyučoval pan Dr. Arne Linka. Úžasným způsobem dokázal doprovázet příklady z učebnice. Miloval jsem jeho harmonizace melodických cvičení, akordy a klavírní stylizace, které používal.

Věnujete se I kompoziční činnosti. Kde hledáte nejčastěji inspiraci?

To se různí. Často jsem v minulosti komponoval skladbu pro interpreta, kterého jsem už znal, takže jsem ji psal interpretovi na míru. Takto jsem například tvořil skladbu pro harfistku Janu Bouškovou nebo houslistu Jaroslava Svěceného. To byla tvorba vážné hudby na objednávku. Když potom tvořím sám, z vlastní inspirace a potřeby, tak skladby vznikají různým způsobem. Často mé skladby mívají svůj původ v improvizaci. Své improvizační koncerty si nahrávám. Když zachytím nějakou improvizaci, která se podle mého názoru mimořádně vydaří, tak s ní dále pracuji, nebo ji i v některých případech ponechám v původním stavu. Na koncertech je mi inspirací publikum. Společná energie mezi ním a mnou mě často inspiruje k věcem, které bych za jiných okolností nevytvořil. Kdybych si například doma hrál sám, tak mě nenapadnou takové věci. Dále se věnuji také tvorbě užitkové a scénické hudby. V této oblasti jsem často spolupracoval s Českým rozhlasem, kdy jsem s režisérem Karlem Weinlichem skládal hudbu k rozhlasovým pohádkám. Vznikala i hudba scénická, psal jsem hudbu pro různé dramatizace literárních děl a také se věnuji komponování hudby pro divadelní hry. Spolupracoval jsem s různými hudebními režiséry jako Tomášem Vondrovicem nebo Lídou Engelovou. Pravidelně spolupracuji s pražským divadlem Viola, psal jsem hudbu pro Divadlo Ungelt, pro plzeňské Divadlo J. K. Tyla a další. V současnosti se v této oblasti věnuji komponování hudby pro muzikoterapeutický film.

Jiří Pazour: Zatmělo se mně slunečko - YouTube

Získal jste ocenění za skladatelskou činnost v rámci soutěže Tribuna komorní písně Plzeň 2011. Co vám první místo přineslo?

Jednalo se o ocenění za skladbu Zatmělo se mně slunečko. Tato skladba je právě jedna z těch, které nevznikly na objednávku, ale zcela spontánně. Mám totiž celoživotně velmi dobrý vztah k lidové tvorbě a mám rád naše národní písně. Když je to stylově možné, tak lidovou melodiku uplatňuji i ve svých kompozicích. Cítil jsem, že bych rád vytvořil cyklus písní jakoby v lidovém duchu, souběžně jsem ale věděl, že to bude stylizovaná záležitost. Stylem práce něco jako Moravské dvojzpěvy Antonína Dvořáka. Vyhledal jsem si proto několik textů, které mě oslovily. Vznikl cyklus čtyř písní pro soprán a klavír, který jsem nazval podle jedné z těchto písní. Skladbu premiérovali skvělí interpreti, zpěvačka Gabriela Pechmannová a klavírista Daniel Wiesner. Na soutěži Tribuna komorní písně Plzeň v roce 2011 získala skladba 1. cenu, což mě velmi potěšilo.

Zabýváte se také hudební tvorbou pro děti, kdy zhudebňujete texty českých básníků. Co je podle vás základem tvorby pro děti?

Tvorba pro děti je oblast, která mě baví už od dětství. Jak už jsem zmínil, velkým vzorem pro mě byl pan prof. Vadim Petrov jako tvůrce dětské hudby. S tvorbou pro děti jsem se sice setkal už při zhudebňování rozhlasových pohádek, pořád se ale jednalo o hudbu užitkovou, která neměla hlavní úlohu, byla vždy podřízena příběhu. Postupem času jsem toužil napsat písničky pro děti, kde by hudba měla stejně důležitou roli, jako má text. Tak vznikl první projekt, zpěvník a cédéčko, které jsem nazval Abraka dabraka. Vytvořil jsem v něm písničky na hotové texty. Použil jsem tehdy básně Josefa Kainara, Františka Hrubína nebo Josefa Václava Sládka. Jediná píseň, která vznikla na mou hudbu a byla otextovaná, byla od Jiřího Suchého. Na cédéčku zpívaly Jitka Molavcová a Kamila Barochová. Zpěvník se setkal u dětí s velkým úspěchem a to mě inspirovalo k dalšímu podobnému projektu. Spojil jsem se s vynikajícím textařem a básníkem Robinem Králem a domluvili jsme se, že uděláme zpěvník a cédéčko, ale tentokrát autorské. Přišlo mi, že když vzniká hudba a text souběžně, nebo když text vzniká už s tím vědomím, že bude zhudebněn, tak to má ještě něco navíc. Nakonec z naší spolupráce vznikl zpěvník a zároveň metodická příručka pro pedagogy a učitele, jak pracovat a zpívat s dětmi. Zpěvník měl název Písničky na hraní. Byly tam nejenom písně, které byly nahrané i na cédéčku, ale také různé hudební hry, návody atd. Znovu zde zpívala Jitka Molavcová, dále Magdalena Reifová, Petr Vacek a další zpěváci. Tuto práci jsem si moc užil. Kniha byla brzy vyprodaná a já věřím, že vydavatelství udělá v budoucnu reedici. Ještě prozradím, že máme v plánu vytvořit druhý díl Písniček na hraní, ale je to otázka budoucna.

Doopravdy ziju karnevalem v Riu - YouTube

Hudba, kterou jste složil, zazněla v pořadech Kouzelná školka nebo Muzicírování.

Jedná se o hudbu většinou z těchto dvou uvedených zpěvníků, zejména toho druhého s Robinem Králem. Celkem se to nabízelo, protože jak Jitka Molavcová, tak Magdalena Reifová působily v pořadu Kouzelná školka a protože se jim některé písně líbily, tak si je v Kouzelné školce zazpívaly.

Skládáte hudbu scénickou, užitkovou, která zasahuje do různých žánrů.

Pan prof. Vadim Petrov mi vždy říkával, když mě učil, že musím umět složit symfonii, ale i dechovku, big beat i klavírní skladbu. A to proto, abych byl jako skladatel všestranně využitelný. Ve scénické hudbě je to pravda, tam je zapotřebí umět komponovat v jakémkoli žánru. Musím se přiznat, že mi ta mnohostylovost byla vždy blízká, protože jako improvizátor mám různé styly rád. Scénická hudba se proto přímo nabízela. Tam si člověk buď zvolí určitý žánr sám, nebo po dohodě s režisérem. Někdy má režisér jasnou představu, většinou se ale řeší společně, v jakém žánru a stylu se hudba povede. 

Spolupracujete s významnými divadelními a rozhlasovými režiséry. Jakou má tato spolupráce podobu?

Většinou dostanu scénář, který si přečtu a následně se setkám s režisérem nebo režisérkou. Někdy režisér řekne, co by si představoval, většinou ale jde o spolupráci. Určíme si, na jakých místech bude jaká hudba, jestli se bude jednat v konkrétním případě o píseň, zhudebněný text, předělovou hudbu mezi jednotlivými scénami nebo podkres. Ve scénáři se to všechno označí. Potom se tím zabývám, vytvořím skicu nebo pracovní snímek, setkám se s režisérem či režisérkou, zahraju jim hudbu na klavír nebo pustím nahrávku a následně si to odsouhlasíme, nebo ještě doladíme. Nakonec vznikne čistopis partitury, nebo přímo začnu vyrábět finální nahrávku ve studiu.

Pořádáte večery klavírní improvizace. V čem podle vás spočívá umění improvizace?

Pro mě je improvizace nejpřirozenější a nejvlastnější způsob hudebního vyjádření. Když hraju jako interpret něčí skladby, tak interpretuji hudební myšlenky, které vytvořil někdo jiný. Pokud hudbu skládám, tak sice vymýšlím, ale nemohu to hned zprostředkovat lidem, mezi vznikem a realizací je určitá časová prodleva. Když však improvizuju, tak mě hudba napadá přímo a rovnou zní. Právě ta neopakovatelnost okamžiku je pro mě velmi přitažlivá. Často nevím, co zahraju, zda se mi bude dařit, nebo ne, a to je právě jedna z věcí, která mě na improvizaci přitahuje. Když mohu společně s posluchači pozorovat tok hudby, která vzniká přímo, tady a teď, která je nová a neopakovatelná, která se ve stejné podobě už nikdy nevrátí.

Co by podle vás měl dobrý improvizátor umět?

Pro koncertní klavírní improvizaci, kterou se zabývám, je potřeba hodně věcí. Člověk musí v první řadě dokonale technicky ovládat svůj nástroj, v našem případě klavír, a nesmí mu dělat problém cokoliv, co ho napadne v hlavě, obratem realizovat na hudební nástroj. Myšlenku musím být schopen realizovat tady a teď v reálném čase, což je jedna z podmínek klavírní improvizace. Je to určitý dar. Souběžně je potřeba zachovat plynulost hudby, a to bez zakolísání a zastavení. Improvizátor by měl být vzdělán také teoreticky, musí znát skladebné nauky, podobně jako skladatel, musí umět pracovat s motivem, musí se orientovat v harmonii, kontrapunktu a musí umět tvořit melodii. Zatímco skladatel na to má více času, může si to promyslet, improvizátor to musí zvládnout tady a teď, takže nestačí pouze teorie, ale musí to mít zažité a osvojené v praxi. Často studentům říkám, že nemusejí umět v tu danou chvíli analyzovat, jaký zrovna hrajou akord, jakou tam mají harmonickou funkci atd., ale musí to prostě podvědomě vědět, cítit. Tyto věci jsou pro improvizátora důležité.

Jiří Pazour: Proměny severu (Imprese s využitím témat J. Sibelia a E. Griega) - YouTube

V rámci koncertních vystoupení hrajete známé i méně známé melodie v různých hudebních stylech. V jakých?

Pokud se bavíme o těch známých melodiích, tak když improvizuji skladbu v jednom konkrétním stylu, zvolím si styl, který je mi nejbližší. Jeden z mých nejoblíbenějších hudebních stylů je romantismus. Kromě toho mám také rád např. impresionismus a samozřejmě jako skladatel i soudobou hudbu, ale nikdy jsem nebyl takový ten avantgardní autor, narušující vše tradiční. Mým hlavním číslem, které hraju na začátku koncertu, je skladba zahraná v různých stylech. Začínám klasicismem, potom následuje romantismus, impresionismus, dvacáté století a končím pop music, většinou třeba rock and rollem, jazzem nebo dalším stylem hudby. Vybírám si přitom z rozmanitých skladeb. Může se jednat například o téma z oblasti klasické hudby, filmovou melodii či lidovou píseň. Střídání stylů se věnoval také pan Dr. Arne Linka, mně se to vždy líbilo, jak procházel jednotlivými staletími.

V druhé části večera pracujete s publikem a improvizujete na zadaná témata. Jaká nejzajímavější témata jste zatím dostal?

Koncertní činnosti se věnuji více než třicet let, témat proto bylo veliké množství. Často to bývají všeobecně známé skladby, které si publikum přeje slyšet. Pro mě osobně jsou velmi zajímavé imprese, tam se mohu kompozičně hodně rozvinout, protože když improvizuju na známou melodii, je to omezené tou určitou melodií. Pokud mohu tvořit impresi, mám úplnou volnost a mohu se snáze dostat do požadované nálady. Na svých koncertech dostávám často od publika velké množství námětů k improvizaci, a protože bývá časová tíseň, tak někdy některá témata spojím dohromady. Vezmu si dvě známé melodie, a buď je střídám, nebo je hraju kontrapunkticky proti sobě. To je pro mě takový hudební bonbonek. Také mě baví převádění tématu z vážné hudby do nonartificiální a naopak. Vzít např. taneční písničku a udělat z ní „vážnohudební“ skladbu nebo naopak. Tohle propojení stylů mě hodně baví.

Jiří Pazour: Volná klavírní improvizace inspirovaná obrazem Olgy Volfové - YouTube

Jakou nejnáročnější skladbu jste dosud hrál?

To bývá různé. Lidé po mně například často chtějí improvizaci na Bugatti Step Jaroslava Ježka, nebo si publikum přeje improvizovat na jinou obtížnou skladbu, např. na hlavní téma Klavírního koncertu č. 1 b moll od Petra Iljiče Čajkovského. Jako improvizátor mám však výhodu, že mohu vytvořit improvizaci podle svého tak, aby to znělo virtuózně a zároveň aby se mi příjemně hrálo. Mnohdy se stává, že skladby znám jenom podle poslechu, takže vytvářím klavírní stylizaci přímo na místě.

Zajímavé schéma má i váš Koncert tónů a barev. Můžete nám k tomuto projektu povědět vice?

Koncert tónů a barev vznikl vlastně zcela nečekaně. Jednou mě pozvala malířka Olga Volfová do Rumburku na vernisáž své výstavy z cyklu Poemila. Její obrazy mě velmi oslovily. Olga totiž vypovídala svými obrazy to, co jsem se snažil vypovědět hudbou, jenomže já to dělám hudebními prostředky a ona výtvarnými. Vernisáž proběhla a jaké bylo moje překvapení, když mi po skončení řekla, že obrazy vznikly na základě mé hudby!  Později jsem zkoušel improvizovat na další její obrazy. Vždy už ale bylo něco hotové, buď obrazy, nebo hudba, a ten druhý umělec na to potom tvořil. Jednou nás napadlo, že by bylo zajímavé, kdybychom zkusili tvořit souběžně, oba dva naráz. Sešli jsme se proto u mě v ateliéru, já seděl u piana a ona měla spoustu barev a vznikaly další krásné věci. Člověk je totiž ovlivněn nejen publikem, ale i uměleckým partnerem. On vám dává impulsy a ta energie se sčítá. To nás velmi bavilo. Nakonec nás napadlo, že bychom k tomuto společnému tvůrčímu procesu mohli přizvat publikum. Vystupujeme tak v sále s klavírem a velikým plátnem. Já hraju připravené improvizace a potom improvizace na náměty z publika. Ona tvoří, nechá se inspirovat hudbou, já zase slyším tahy štětce a inspiruju se jimi. Hudba odezní, obraz zůstane. Obraz se po koncertě často vydraží a výtěžek jde na dobročinné účely, nebo si jej někdo z publika koupí, anebo ho jednoduše darujeme.

Vystupujete kromě České republiky také v zemích po celé Evropě, Americe, Asii a Austrálii. Co vám koncertování přineslo a co vás na zahraničním publiku nejvíce překvapilo?

Překvapilo a zároveň potěšilo mě, když jsem zjistil, že všude jsou lidé prakticky stejní. Navzdory kulturním odlišnostem a jazykové bariéře se stane, že jakmile zazní hudba, tak lidé reagují podobně. Pokud mluvíme o mých zkušenostech se zahraničím, setkal jsem se jenom s dobrými zkušenostmi. Ta vstřícnost mezinárodního publika byla dobrá, lidé živou hudbu vznikající tady a teď vnímali velmi pozitivně a já si to vždycky velmi užívám.

Roku 2017 jste se rozhodl natočit v USA nové cédéčko. Jak k tomu došlo?

Když jsem se v roce 2016 zúčastnil konference a festivalu improvizace v Kanadě, představil jsem tam svůj koncertní projekt a vyslechl i další vystupující, kteří improvizovali. Když jsem slyšel hrát americkou improvizátorku Ann Park Rose, všiml jsem si, že používá podobné vyjadřovací prostředky a improvizuje podobným způsobem jako já. Tak jsem za ní zašel a zeptal jsem se jí, jestli by měla chuť si zaimprovizovat společně na dva klavíry. Usedli jsme spolu za klavíry, poprvé v životě, a hráli jsme. Bylo to, jako bychom byli jedna bytost. Úžasná symbióza, beze slov jsme věděli, co bude ten druhý hrát. Něco podobného se mi stalo jen jednou v životě, a to při hře s panem Dr. Arne Linkou. Když jsem se vracel z Kanady domů, tak jsem přemýšlel a říkal si, že s tím musím něco udělat. Hned po návratu domů jsem paní Ann napsal, a navrhl jsem jí, jestli nechce natočit společné cédéčko. Ona souhlasila. Tak jsem již v příštím roce navštívil USA a v koncertním sále jsme celé čtyři dny nonstop točili, až jsme natočili spoustu hudby. Potom jsme vybrali ty nejlepší kusy a vzniklo cédéčko s názvem Most přes oceán. A když už to byl Most přes oceán, tak mě napadlo, že by se měly tyto dvě země hudebně přemostit. Navrhl jsem jí proto, jestli by chtěla společně koncertovat v České republice a ona souhlasila. Pustil jsem se tak do organizace koncertní šňůry. Nebylo to ale vůbec jednoduché. Když už bylo vše připravené, tak přišel covid a koncerty se musely přeložit, a to hned několikrát. Koncerty se podařilo realizovat snad až napočtvrté. Uskutečnily se ale nakonec s velkým ohlasem v Praze, Brně a Olomouci. Pokřtili jsme tam naše společné cédéčko a moc jsme si to užili. Byl to krásný zážitek. Když  jsme spolu hráli před publikem, nápady přicházely samy. Teď jsme znovu v kontaktu a uvažujeme, že bychom něco podobného udělali v USA nebo v Kanadě. Spojené státy jsem pak navštívil ještě jednou, v roce 2019 jsem improvizoval na festivalu v Minneapolis. S Olgou Volfovou jsme tam prezentovali náš Koncert tónů a barev a potom jsem improvizoval ještě s americkým improvizačním  kvartetem. Vystupoval jsem s trombonistou, perkusionistou, trumpetistou a hornistkou. Byl to skvělý zážitek tvořit improvizovanou hudbu s umělci podobně naladěnými jako jsem já. Nikdo se neupřednostňoval, každý se prosadil ve správnou chvíli. Rád na to vzpomínám.

Jiří Pazour - Awakening of Pearls (Probuzení perel) for violin, horn and piano - YouTube

V současnosti vyučujete na Pražské konzervatoři hru z listu a klavírní improvizaci.

Na Pražské konzervatoři učím od roku 1995, takže je to už poměrně hodně let. Původně jsem tam začal učit hudebně teoretické předměty a postupem času mi bylo nabídnuto učit klavíristy improvizaci a hru z listu. Já to samozřejmě přivítal, protože to byl přesně můj obor. V současnosti učím studenty klavírního oddělení, kteří mají tento předmět povinný ve třech letech studia. S každým studentem pracuji individuálně, podle jeho schopností i jeho zálib, takže když někdo tíhne například k romantické hudbě, nenutím ho tolik do té soudobé. Někteří studenti zase rádi improvizují na taneční melodie, tak je nechám, snažím se vycházet z jejich preferencí. Podle mě je hlavně potřeba, aby jim improvizace přinášela radost. Jakmile by se k improvizaci nutili, nebylo by to dobré. Je tam ale samozřejmě určité množství látky, které musí zvládnout každý a ze kterého se potom dělá na konci roku komisionální zkouška.

Co byste doporučil klavíristům?

To je těžké říci, každý budoucí klavírista je zcela jiný typ. Někdo je už během studií více zaměřený na sólovou hru, těší ho interpretovat, účastní se různých interpretačních soutěží a roste z něj budoucí sólista. Naproti tomu je ale zase spousta studentů, kteří se budou v budoucnu více věnovat komorní hře, doprovodům nebo korepetování. Co bych doporučil? Ať už se budou studenti v hudbě věnovat čemukoliv, ať už tedy budou špičkoví interpreti na světových pódiích, nebo budou korepetovat či učit na hudebních školách, aby je to bavilo, aby to dělali rádi a hudba se pro ně nestala přítěží. Já osobně jsem se vždy snažil, abych neztratil z hudby radost a aby mě to za všech okolností bavilo a naplňovalo. A to bych přál všem hudebníkům, aby jim to zůstalo.

Jiří Pazour: GALOP PRO HOUSLE A AKORDEON - YouTube

Co je vaším snem?

V hudbě se mi toho hodně splnilo. V dětství jsem ani nedoufal, že bych mohl dělat to, co dělám. Hodně se mi toho splnilo, ať už z hlediska kompozičního, improvizačního nebo pedagogického. Nový sen asi nemám. Chtěl bych v tom, co dělám pokračovat, dokud mi to okolnosti dovolí. Přál bych si, aby má hudba lidi dále oslovovala, abych spolu se svými posluchači mohl ještě dlouho vnímat tu společnou energii a radost.

Kde vás mohou zájemci poslechnout?

Aktuální soupis mých naplánovaných koncertů najdou posluchači na mých webových stránkách. Po Novém roce, se budu věnovat převážně kompoziční činnosti. Na mé nejbližší improvizační koncerty se potom zájemci mohou podívat v únoru do Znojma nebo do Berouna. Pokud by si chtěli poslechnout některou moji improvizaci z nahrávky, je jich řada na Youtube, případně si mohou zájemci zakoupit cédéčka, hudebniny a skladby na mém webu v sekci eshop.