„Svou tvorbou chci ostatní obohatit,“ říká malíř a pedagog Rostislav Herrmann

Ve své tvorbě se zaměřuje na téma lidskosti a spirituality. Pomocí obrazu chce přivést člověka k určité rovině vnímání, ale souběžně mu ponechat i vlastní prostor. Seznamte se s malířem a pedagogem Rostislavem Herrmannem.

Co pro vás znamená proces tvoření?

Znamená pro mě především způsob seberealizace a to, jakým způsobem komunikuji své myšlenky a emoce navenek. Je to pro mě možnost, jak beze slov, a přitom poměrně hodně otevřeně někomu něco sdělit a zároveň mu nenutit své hotové názory. Člověk tak může do mé tvorby vstoupit jako do otevřených dveří a zároveň se v tom prostorou poměrně svobodně pohybovat a vnášet do něj svou koexistenci s tou věcí, kterou já jenom naznačím. Souběžně je tvorba něco, co mě těší a mám ji velmi rád. Je to pro mě i určitý způsob relaxace.

Jak začala vaše cesta k výtvarnému umění?

Samozřejmě, nepamatuji si na okamžik, kdy jsem prvně v životě vzal do ruky tužku nebo pastelku. Každopádně, já jsem to měl vždy tak, že jsem měl rád přírodu, zejména zvířata, která jsem také rád a často kreslil. Příroda a výtvarné umění, to jsou dvě věci, které mě fascinovaly už od útlého dětství. Profesně jsem se nakonec rozhodl pro biologii, ale výtvarné umění zůstalo mou celoživotní láskou. Abych se ve výtvarné činnosti zdokonalil, něco jsem si i dostudoval, ale šlo o soukromou záležitost, kdy jsem byl dva až tři roky v kontaktu s panem profesorem Pavlem Nešlehou na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. Ten na mě silně zapůsobil nejen jako výtvarník, ale i jako člověk. Velmi oceňuji jeho výtvarné i pedagogické schopnosti. Dokázal věci vždy perfektně sdělit tak, že upozornil na to, co by se mělo dělat jiným způsobem nebo propracovat, ale souběžně přitom pochválil dalších několik věcí, které se povedly. Člověk tak nikdy neodcházel frustrovaný nebo deprimovaný, ale naopak potěšený a s chutí do další práce. A to ve mně po setkáních s profesorem Nešlehou trvale zůstalo. Kromě zmíněné biologie a výtvarného umění mě zajímá také filozofie, astrofyzika a otázky globálního charakteru. Ptám se například, co je pro nás smysluplné, kam směřuje lidstvo, co je pro člověka etické a podobně.

Po absolvování gymnázia jste se rozhodoval mezi studiem výtvarného umění a biologie. Nakonec zvítězila všeobecná a experimentální biologie. Čím vás zaujala zrovna tato kombinace oborů?

Biologie mě lákala primárně jako vědecká záležitost. Teprve v kontextu s dalšími událostmi jsem zjistil, že ji mám rád také na úrovni komunikace s jinými lidmi, rád předávám informace, vysvětluji souvislosti, záleží mi také na stavu přírody a na její budoucnosti. Z hlediska samotné výuky jsem přišel na to, že mi více vyhovuje komunikace se studenty na úrovni gymnázia než výuka na vysoké škole. Na gymnáziu se totiž nabízí možnost osobnějšího kontaktu se studenty. Přestože jich je ve třídě kolem třiceti, je to stále mnohem méně, než v klasické posluchárně na vysoké škole. Zároveň je tam cítit větší pluralita na úrovni názorů, zájmů. Studenti na gymnáziu nejsou soustředěni jenom na studium biologie. Ti, kteří jsou rozhodnuti právě pro biologii, komunikují samozřejmě nejvíce. Někdy je ale zajímavé, když se k tématům vyjadřují i studenti, kteří směřují úplně jinam. Je to obohacující po více stránkách. Navíc, se studenty gymnázia mohu komunikovat i na úrovni výtvarného umění. Realizoval jsem několik projektů na pomezí biologie a výtvarné činnosti, například výtvarné plenéry, které se zároveň částečně zaměřovaly na témata související s ochranou přírody nebo klimatu. Shodou okolností, právě před nedávnem jsem ve výuce výtvarné výchovy zadal téma související s červeným seznamem ohrožených živočichů, s rizikem jejich vyhubení, destrukce stability ekosystémů. Pak i výtvarné výstupy mohou přivádět k zamyšlení nad stavem naší planety, ale také nad způsobem, kterým my sami s přírodou jednáme. V poslední době také beru své studenty ke svým vlastním výstavám. Naše společná výstava proběhla letos v červnu. Další je předjednána na rok 2024, rýsuje se něco i na rok 2025.

Dlouhodobě vás zajímá ekologie. Jak může každý člověk přispět k ochraně přírody?

Podle mého názoru může každý člověk alespoň pečlivě třídit odpad. Sami doma třídíme papír, plast, sklo, kovy, biologický odpad a na zahradě máme kompostéry. To je podle mě úplně základní věc. Dalším bodem je, nakolik dokáže každý člověk snížit energetické nároky svého života. Výroba tepla nebo ohřev vody jsou energeticky náročné. Kapitola sama pro sebe je doprava, zejména ve stylu jedno auto – jeden pasažér. Co se týče samotného chování v přírodě a přístupu lidí k ní, velmi se mi líbil výrok, který nedávno použila jedna má studentka. Ta říkala: „Když odhodím v přírodě jeden igelitový sáček, nic se nestane. To si řeklo osm miliard lidí.“

Po absolvování vysoké školy jste se několik let naplno věnoval výtvarnému umění. Co vám toto období přineslo?

Svobodu. Tvůrčí i obecně lidskou.

Kdo vás ve vaší tvorbě nejvíce umělecky ovlivnil?

V době, kdy jsem přešel od studijních kreseb k vlastní autorské tvorbě, jsem tvořil hlavně ve stylu surrealismu a symbolismu. Tehdy na mě nejsilněji působil Max Ernst. Byl to můj oblíbený surrealista, myšlenkově velmi zajímavý, velmi výrazný, ale souběžně méně provokativní než například Salvador Dalí. Když jsem se později přesunul směrem k abstrakci a spiritualitě, nejvíce mě inspiroval český malíř Václav Boštík. Ale mám rád také třeba Adrienu Šimotovou nebo Miloslava Mouchu. To jsou lidé, jejichž tvorba obsahuje silný spirituální prvek, zároveň mají originální rukopis. Oblíbil jsem si i tvorbu Františka Hodonského, na kterém obdivuji například obrovskou otevřenost vůči přírodě a schopnost to vyjádřit s lehkostí a uvolněnou expresivitou. A úžasné práce po sobě zanechali třeba Šíma nebo Kupka. Záměrně zmiňuji především české autory. Myslím, že někdy nám chybí radost a úcta k tomu, co mnozí Češi dokázali.

Vaše tvorba je bohatá po obsahové i formální stránce. Podívejme se nejprve na obsah. Od dětství jste se věnoval studijním kresbám rozmanitých zvířat. Která vás nejvíce zaujala?

Co se zvířat týče, kreslil jsem a maloval zejména ptáky a savce. Byla to právě zvířata, která mě i v tomto smyslu přitahovala od dětských let. Vznikly tak hromady studijních kreseb. Zvířata jsem pak mnohem později kreslil i společně se svými dětmi. Uspořádali jsme nakonec společnou výstavu s názvem „Kreslíme a malujeme (hlavně zvířata)“. Pokud se nepletu, synovi tehdy bylo šest a dceři tři. Syn maluje dodnes a hlavně obojživelníky a plazy, které také chová. Mě samotného pak s přicházejícím dospíváním začal více zajímat člověk, konkrétně lidská figura s její dynamikou i specifickým vnitřním světem.

Následně jste se zaměřil na zobrazování člověka pomocí portrétní a figurální kresby a malby. Co vás na člověku nejvíce zajímá?

Figura i portrét mají něco do sebe. Dodnes se mi líbí obojí. Figura je plastická a plná pohybu. Líbí se mi plynulost linií, kdy jednotlivé svalové skupiny a šlachy navazují na kosti, vše tvoří jednotnou a funkční strukturu. Je v tom cítit život. Mám rád, když jsou věci v pohybu, fascinuje mě to, cítím v tom schopnost aktivně žít. Z druhé strany mohu říci, že je pro mě zajímavý i portrét, který má charakter psychologický, emocionální a myšlenkový. V lidech je toho mnoho skrytého. Ve výrazu tváře se skrývá odraz vnitřního života, který je často velmi bohatý, mnohdy tajemný. Tvář hovoří sama o sobě. Lidé bývají velmi krásní, a to nejen klasicky vnímaným způsobem, daleko hlubší a přesvědčivější je jejich vnitřní krása. Po setkání s takovými lidmi se v nás něco hne, emoce, myšlenka…

Ve své tvorbě se zabýváte spletitostí vztahů a mezilidských interakcí.

Myslím si, že jedna z nejdůležitějších věcí, kterou se člověk celý život učí, je schopnost komunikace. A vzhledem k tomu, že dnes komunikujeme stále více na dálku, zejména pak mladí lidé, tak se přímý a přirozený sociální kontakt spojený s empatií a pocitem určité zodpovědnosti do značné míry vytrácí, nebo má hluboce zraněnou podobu. Podle mého názoru, pokud převažuje komunikace na dálku, pak se tím ze vztahů vyprazdňuje lidskost. Souběžně se prohlubuje individualizace, lidé se pak mohou paradoxně setkávat jako jakési vzdálené světy, i když fyzicky stojí vzájemně blízko. Dokonce nás vzájemně vzdaluje přemíra úzce zaměřeného vzdělání. Člověk, který se velmi intenzivně věnuje úzce směrované intelektuální aktivitě, může postupně ztrácet schopnost vnímat širší kontexty reality a žije v určitém virtuálním světě. Smutné je, když to vede k oslabení nebo i ztrátě schopnosti navazovat a udržovat vztahy, případně k narušení schopnosti empatie, tak se lidé vzájemně nechápou, případně neúmyslně zraňují. Přitom si toho nemusí být vědomi. Měli bychom s tímto fenoménem počítat a naučit se vážit si více obyčejných lidí, u kterých funguje prosté selské myšlení.

Nakolik je pro vás důležitý duchovní život?

Pro mě je duchovní život zásadní věc. Jedná se o celoživotní objevování sebe i druhých. Boha sice nikdo nikdy neviděl, jsou tady ale určité nápovědy, které člověk v životě dostává. Je tady i kontakt spojený s přiblížením se Bohu v hluboké kontemplativní modlitbě. Ale to také vyžaduje, aby přišel ten pravý okamžik, a potom zmizí všechna formálnost ve vztahu a často i nutnost vyjadřovat něco verbálně. Stačí mlčet.

V rámci své tvorby vytváříte jednotlivé cykly, kde ve středu pozornosti stojí často člověk, jeho vnitřní duchovní a vnější reálný svět. Můžete nám alespoň některé představit?

Jsou tam v podstatě dva protipóly. Jeden pól se zaměřuje na duchovní oblast a začal se výrazně projevovat cyklem Probuzení (dnes jej vyjadřuji spíš názvem Procitání). Je to o tom, že v určité chvíli člověk dostává možnost vstoupit do duchovního života a pak jej vstřebávat a rozvíjet se v něm. Je to vlastně tak, jak je napsáno i v Bibli: “Hle, stojím přede dveřmi a tluču; zaslechne-li kdo můj hlas a otevře mi, vejdu k němu a budu s ním večeřet a on se mnou“ (Zj 3,20). Člověk pak může pít z duchovního pramene, nabírat z něj do svého života. To ve výše zmíněném cyklu vyjadřuji formou rozšiřujícího se vějíře světla. Na cyklus Procitání navázal cyklus Tušení řádu, který je víceméně symbolický, protože zobrazuje nepřímo právě onen duchovní světelný zdroj, který je velmi konzistentní a vnitřně provázaný, dokonalý. Přímo jej nelze vyjádřit, nelze jej plně popsat, lze jen naznačit. Jakýmsi způsobem ale pociťujeme ohromující existenci vesmíru, kde nacházíme mnoho odpovědí, ale mnohem více otázek a jsme znovu a znovu překvapeni ve chvílích, kdy naše poznání pokročí o krůček dopředu. S tímto tématem souvisí i další cyklus Časoprostor, který je už ovšem volnější. V cyklu Modlitba se snažím přiblížit stav kontemplativní modlitby. Vnést onen duchovní stav do emoce, kterou již lze převést do vizuální podoby. Prohloubením tohoto cyklu je rodící se cyklus Nebeský Jeruzalém, kde se snažím vložit větší důraz na křesťanskou spiritualitu. Všechny výše uvedené cykly jsou dosud neukončené. Jakkoli se tematicky posouvám dál, ke starším cyklům se vracím a jsou tak ve svém rozvoji stále živé. Tolik tedy tvorba v duchovní rovině.

Druhý pól mé tvorby se zabývá rovinou lidské zraněnosti a zranitelnosti, která směřuje k určité nestabilitě a nejistotě v životě, ale také k tomu, že někdy bohužel nedokážeme rozlišovat podstatné a nepodstatné věci a člověk se pak nechává hodně ovlivnit okamžikem. Prvním takto zaměřeným cyklem byl cyklus Jsoucí-nevědoucí. Je o lidském podvědomí, o paradoxech v našem prožívání a jednání. Následoval cyklus Postindustria, případně Postindustriální krajina. Tady se snažím zobrazit stopy destrukce vytvářené člověkem na přírodě, předmětech, ale také na formování civilizace a člověka samého. Do této oblasti tvorby mi zasahuje současná společenská situace, válečné konflikty, násilí a bezpráví. Přestože jsem si původně od této tematiky původně chtěl držet odstup, tak se k ní nakonec musím vyjadřovat. Zastávám názor, že všechny války, které na světě existují, jsou špatné. Vždy jsou spojeny s krveprolitím, vražděním, vždy obsahují prvek nespravedlnosti, kdy se jedna strana snaží obohatit na druhé, nárokuje si, co jí nepatří, ať jde o hmotné věci nebo svobodu myšlení nebo vyznání. Tak jsem si doma sám pro sebe vytvořil drobné práce, které tvoří nový cyklus Válka.

Obě výše zmíněné roviny se snažím přenést i do tvůrčí práce s gymnazisty v hodinách výtvarné výchovy, kdy pracujeme na určitých tematických celcích, které jsou zaměřené na tematiku emocionální nebo duchovní na jedné straně, na straně druhé na téma ochrany přírody a stavu globálního ekosystému, případně žáci malovali na téma bolest, kterou mají zobrazit především formou abstrakce. Jde vlastně o alternativu tematiky války, jen poněkud volněji pojatou. Jak jsem už řekl dříve, momentálně máme téma ochrany přírody a životního prostředí. Tak malujeme zvířata, což studenty baví. Jinak jim nechávám poměrně hodně svobody. Chci, aby hledali sami sebe a vlastní způsob, jak se vyjádřit. Mohou se na mě kdykoli obrátit se žádostí o konzultaci, ale nechci je do ničeho vysloveně tlačit, takže jsem na nějaké direktivní pokyny hodně opatrný. Ono to tak nejlépe funguje.

Prozradíte nám, na jakém cyklu aktuálně pracujete?

Nejvíce na cyklech Nebeský Jeruzalém a Válka.

Kde nejčastěji hledáte inspiraci pro svou tvorbu?

V každodenním životě, protože s každou rovinou, která je v jednotlivých cyklech vyjádřena, se denně setkávám a chci o ní něco říct. Nejsem už v tom věku, kdy člověk nabírá plnými doušky nové informace z vnějšího světa. Teď většinou vnitřně zpracovávám nabyté znalosti a zkušenosti. Souběžně se ale stále snažím být otevřený novým podnětům. Zdrojem inspirace jsou pro mě proto znalosti a vědomosti, ale také zmiňované nové podněty. Stále totiž hledám smysl naší existence a cestu ke skutečným hodnotám.

Pojďme přestoupit od obsahu ke způsobu uměleckého vyjádření. Postupem času jste postoupil od realismu k surrealismu a symbolismu a nakonec až k abstrakci a minimalismu. Co vás vedlo k takto výrazné změně vyjádření?

Především snaha o jasnější vyjádření, zbavení se myšlenkového balastu. Zjistil jsem, že ke komunikaci nepotřebuji mnoho slov. Pokud chci konkrétnímu člověku, který se s mou tvorbou dostává do kontaktu, něco sdělit, tak nepotřebuji mnoho prvků, které ho budou zbytečně rozptylovat. Má tvorba tak dostává charakter až jakéhosi znaku. Dostávám se ke geometrické abstrakci a minimalismu. Právě jeho prostřednictvím chci člověka přivést k určitému způsobu vnímání, ale souběžně mu chci ponechat určitý prostor. Není to tak, že bych mu chtěl dát návod, jak žít, protože takový návod nemám a mít nemohu. Přesto je pravdou, že jsem toho hodně prožil. Pokud jsem schopen to do tvorby vložit a ostatní obohatit, budu za to vděčný, protože to je ta věc, kterou bych opravdu chtěl. Souběžně si ale myslím, že to, co si člověk neprožije sám, tak není až tak podstatné. Nezanechá to v něm totiž většinou dostatečně silnou nebo podstatnou stopu. Nebo ho to zbytečně uzavře do klece. Proto zastávám názor, že v rámci díla musí být „otevřená okna a dveře“, aby měl člověk možnost vstoupit a vystoupit a přinést si tam i něco svého. Většinou, než začnu se samotnou prací na novém díle, mám v hlavě určité myšlenky a emoce, jasnou představu, jak je chci vyjádřit. Ale ve chvíli, kdy začnu pracovat a malovat, tak už tu konkrétní myšlenku neřeším. Řeším jenom to, co je ve mně a řeším to beze slov. Snažím se do obrazu promítnout ten konkrétní stav. Koneckonců si myslím, že zrovna to všichni v našem jádru hledáme, abychom dokázali v sobě probouzet podstatu své lidskosti a tuto lidskost pak souběžně i sdělovat. A to bez přemíry zbytečných detailů. Svou tvorbu nechci přehustit literaturou, v tomto procesu tvorby už to podle mého názoru nemá význam.

Máte za sebou téměř čtyřicet autorských výstav, z toho poslední samostatnou výstavu s názvem Dvě strany prozření jste uspořádal v opavském Domě umění. Čemu se tato výstava konkrétně věnovala?

Na to je těžké odpovědět, protože všechno nejpodstatnější už bylo v našem rozhovoru řečeno. Je to možná lidské a duchovní shrnutí všeho, co jsem prožil nebo co jsem vyjádřil v jednotlivých cyklech. Ať už se jedná o vyjádření frustrace, která je spojena s fungováním lidské společnosti, lidskou nevyzpytatelností a vnitřními temnotami.Nebo o duchovní život, který přináší světlo, ale obsahuje také svou bolest. Dokonce svá nebezpečí. Název výstavy to všechno pojímá a upozorňuje na to. Osobně si myslím, že bychom toho neměli chtít příliš. Problém spatřuji v příliš silném soustředění na individualitu. Na úrovni individua je v současné západní společnosti veliký hlad po sebepotvrzení a mnohdy se projevuje snaha vědět více než ostatní, dosáhnout dál než ostatní. Vidím tam určitý narcismus. Lidé hledají náhražku prostého života, která jim potvrdí jejich vlastní kvalitu. Potom se stává, že se snaží v rámci toho, co chtějí intelektuálně pojmout a mnohdy pro sebe využít, sáhnout mnohem dál, než odpovídá jejich individuálním možnostem. Je to o tom uvědomit si, že máme po tisíciletí zdroje, které nás upozorňují na určitá rizika a například při hledání smyslu věcí a spirituality bychom měli být velmi pokorní a za ničím se nehnat. Naopak bychom měli dovolit životu, aby nám některé věci přinesl sám a dávkoval nám je tak, že je dokážeme unést. Pokora je jedna z věcí, které mají obrovskou hodnotu. Člověk by se podle mě neměl pořád za něčím hnát, ať už v materiální nebo společenské oblasti, měl by především uvědomit svou lidskost a křehkost, své vlastní schopnosti, možnosti a hranice a skutečnost, že jednoduše nedovede vykonat všechno.

Kromě samostatných výstav se účastníte také mnoha kolektivních výstav. Co je podle vás hlavní výhodou jednotlivých typů výstav?

Co se týče samostatných výstav, tam se mohu věnovat vyjádření toho, co je pro mě osobně opravdu podstatné. Kolektivních výstav se potom účastním především z hlediska komunikace, mezilidských vztahů, porovnání a konfrontace myšlenek, způsobu tvorby. Je to pro mě prostě možnost setkat se s jinými lidmi, kteří přinejmenším v některých věcech podobně myslí, souběžně mají zajímavou tvorbu a názory a když potom dojde k pozitivní výměně myšlenek, tak vím, že to plyne přirozeně a máme si navzájem co říct, a to je pro mě příjemné.

Jste členem výtvarné Skupiny X. Koho tyto skupina sdružuje a kdo se do ní může zapojit?

Skupina X je široce otevřená lidem, kteří mají pozitivní vztah k výtvarné tvorbě a sami se jí aktivně věnují. Osobně vnímám Skupinu X jako prostor, kde mohu potkat některé lidi, které mám rád. To je pro mě v dnešní době hlavní důvod členství. Členem jsem už velmi dlouho, ty roky už ani nepočítám.

Věnujete se aktivně také ilustraci, kdy jste svými výtvarnými díly obohatil několik básnických sbírek. Co je podle vás základem dobré ilustrace?

Ilustroval jsem především několik sbírek poezie básníka Miroslava Černého. V případě ilustrování je podle mě nejdůležitější umět se naladit na autora literárního díla. U Mirka Černého mi to jde tak nějak samo.

Když už jsme u básnických sbírek, také jste jednu napsal. O čem vaše sbírka „Slavíci nemají nože“ pojednává?

Básnická sbírka „Slavíci nemají nože“ byla vydána v rámci skupiny ITA a prostřednictvím této skupiny byla také distribuována. Nenajdete ji proto v knižních katalozích. Sbírka pojednává o podobných věcech, jako má výtvarná tvorba. Obsahuje dvě základních roviny. Ilustruje vnitřní život člověka od emocí, sociálních vztahů a prožitých událostí až k duchovní rovině. Samotné básně jsou velmi krátké. Psal jsem je totiž v době, kdy jsem již inklinoval k abstrakci a minimalismu. Básně jsou koncipované tak, aby fungovaly podobně jako minimalistický obraz, jako určitý znak. Při tvorbě pro mě bylo důležité, aby báseň nevyžadovala dlouhé čtení, ale do člověka se emocionálně otiskla, něco v něm otevřela a on s tím potom mohl dále sám komunikovat a pracovat. Sbírka je psaná volným veršem. Ilustrovala ji Zdeňka Pavlíčková.

V určitém období jste přidal i fotografii.

Měl jsem období, kdy jsem s fotografií hodně pracoval. V posledních letech se jí ale po stránce volné výtvarné tvorby nevěnuji téměř vůbec, i když se její význam pro mě nevytratil.

Co byste doporučil začínajícím výtvarníkům?

Především to, aby byli sví, trpěliví a pokorní.

Co je vaším snem?

Vzhledem ke skutečnosti, že jsem toho za ty desítky let spoustu namaloval, tak bych chtěl mít možnost svou práci dostatečným způsobem prezentovat. Myslím si, že ve výtvarném díle je obrovská část mého života. Maluji sice obrazy primárně z vnitřní potřeby, jakoby pro sebe, ale ono to vlastně nikdy jenom pro sebe není. To totiž po určité době ztrácí smysl. Pro mě to velmi dlouho byla životní potřeba, která mi pomáhala zodpovědět si otázky, na které jsem si potřeboval v životě odpověď najít. Bez tvorby jsem vlastně nedovedl být. Bylo to něco bytostně podstatného, jako potřeba jíst nebo pít. Kdybych netvořil, po tvorbě bych hladověl nebo žíznil. Dnes bez tvorby také nechci být a tvořit potřebuji, je to v mé vnitřní podstatě. Ale vnímám jako stále důležitější rovinu sdělit a předat to, co jsem se v životě naučil nazírat jako nejpodstatnější. Nejde o to vnutit myšlenky nebo názory. Jde o formu setkání vedoucí k zamyšlení. Každý ví sám, zda chce něco přijmout nebo ne. Ale jde o komunikaci. Někdo napíše knihu, já namaluji obraz. To je ten způsob výtvarné práce, který je podle mého názoru smysluplný a v této rovině to všechno pro mě nabývá na významu.

Mohou si zájemci vaše dílo zakoupit?

Ano, je možné. Mohou je zakoupit u galeristů, nebo mě mohou osobně kontaktovat.

Kam se lidé mohou v nejbližší době podívat na vaši tvorbu?

V této chvíli vystavuji na kolektivní výstavě v zámku v Bílovci, kde je pěkná galerie. Jsem také zapojen do projektu galeristy Libora Hřivnáče s názvem Na jedné lodi, na jednom břehu. Jde o sérii kolektivních výstav, které postupně putují do různých míst České republiky. Ve stádiu domluvy je autorská výstava v Galerii Skácelík v Olomouci. Vlastně už měla probíhat, jen se to všechno nedá stíhat…