„Začínajícím autorům doporučuji, aby tvořili a nevzdávali se,“ říká Jaroslava Jáněová

Je autorkou více než dvaceti básnických sbírek a spoluautorkou více než patnácti almanachů. Věnuje se i výtvarné činnosti a účastní se samostatných a kolektivních výstav. Podrobnosti o všestranně nadané autorce naleznete v článku.

Co pro vás znamená tvorba?

Tvorba pro mě znamená inspiraci a možnost určité realizace. Přináší mi duševní pohodu, vnitřní uspokojení a také radost. A tu radost z tvorby chci předávat dalším lidem.

Pamatujete se na své autorské začátky?

Ano. Chodila jsem na Lidovou akademii umění v Praze. Vyučovali nás tam akademický malíř Karel Mrázek a pan profesor Zdeněk Slapnička. Zde jsme se scházeli každou sobotu dopoledne a měli jsme předem připravený plán práce. Probírali jsme různé výtvarné techniky a zpracovávali mnohé náměty. Například jsme si měli doma přečíst dílo Jana Nerudy a na základě toho vytvořit ilustrace. Také jsme jezdili do plenéru, například do Roztok u Prahy, Řevnic, Zlenic, Jílového u Prahy a dalších. Tam jsme většinou přes den malovali a večer jsme se věnovali teorii umění, promítání diapozitivů a prohlížení reprodukcí výtvarných děl, nebo soutěži z výtvarných znalostí. Z vytvořených prací na plenéru nám byla uspořádána výstava v Praze a Roztokách u Prahy.

Absolvovala jste i nějaké odborné kurzy?

Navštěvovala jsem na Střední odbornou výtvarnou školu v Praze, která byla zaměřena na propagační výtvarnictví. Zde jsme měli množství odborných předmětů, které jsme probírali prakticky i teoreticky. Jednalo se například o návrhové kreslení, přípravné kreslení, technické kreslení, typografie, písmo, zinkografie, litografie, práce se sádrou, s papírem, fotografování, modelování, figura, dějiny umění. Na této škole jsme se toho naučili opravdu hodně. Průběžně během tříletého studia se konaly takzvané Klausury, kdy byl zadán předmět a jeho náplň, úkol, který se musel splnit v určitém čase. Potom ho komise ohodnotila určitým počtem bodů, a to ukazovalo, jestli splňujete kritéria školy a můžete dál pokračovat. Klausury byly pokaždé z jiného předmětu, a to losováním, dopředu nikdo ze studujících nevěděl, jaký předmět byl vybrán. Také bývaly „Dny otevřených dveří“ pro rodiče, aby viděli výsledky studia svých dětí, kde byly ve škole vystaveny ukázky jednotlivých prací z různých předmětů. Závěrečně zkoušky trvaly tři týdny, kdy si každý vybral jedno zadané téma, které musel zpracovat podle daných požadavků. Já jsem si vybrala téma „Od Gutenberga k dnešku“. Povinný byl grafický list k danému tématu a plakát s doplňujícím textem, potom byla obhajoba této zadané práce a teorie z vylosovaných dvou předmětů, v mém případě to byly dějiny umění a fotografie. Na již zmíněné Lidové akademii umění v Praze jsme probírali, krajinu, zátiší i figuru. Také jsem chodila do Klubu Corpus v Praze, kam docházeli různí akademičtí malíři, například Dr. Bednář, Dr. Adamec, Dr. Hruška, někdy i PhDr. Hlaváček, kteří s námi vedli diskusní večery, promítali diapozitivy, nebo měli různé přednášky o výtvarném umění. Přínosem byla také skutečnost, že jsme tam mohli přinést své výtvarné práce a oni nám je hodnotili a ukazovali nám další cestu, někdy i za námi přijeli na plenér a trávili večery nad hodnocením vytvořených prací přes den.

Pojďme se podívat nejprve na vaši literární tvorbu. Vydala jste přes dvacet básnických sbírek. Jakým tématům se v nich nejčastěji věnujete?

Ve své tvorbě se nejčastěji věnuji přírodě. Píši ale také o významných osobnostech a vlastních vzpomínkách, zejména na mé rodiče.

Co pro vás znamená příroda?

Uvedla bych to na příkladu. Pokud si prohlédnete mé básně, zjistíte, že nejvíce píši o slunci, stromech nebo například o mlze. Psaní o přírodě mě hluboce naplňuje. Ve skutečnosti to vypadá tak, že si jdu sednout někam na lavičku do parku a dívám se na oblohu a stromy a píši. Takto vydržím sedět a psát přibližně dvě až tři hodiny, dokud nepopíši všechny papíry, které mám s sebou a nenapíši všechno, co mě v tuto chvíli osloví.

Dáte se inspirovat i odkazy významných osobností. Vzdáváte přitom poctu i hudebním velikánům jako Fryderyk Chopin nebo Gustav Mahler. Jaký máte tedy vztah k hudbě, zejména potom té klasické?

Hudbu mám velmi ráda, a to jak klasickou, tak moderní. Teď jsem si vzpomněla na jednu příhodu. Jednou jsem vešla do obchodu s cédéčky a chtěla si zakoupit Petra Iljiče Čajkovského a Country. Prodavač se na mě podíval a řekl, že je zajímavé, že poslouchám hudbu klasickou i moderní. Možná to je nezvyklé, ale mám ráda obojí. Ke klasické hudbě jsem získala vztah už v mládí. Dlouho jsem chodila do pěveckého sboru do kulturního domu v Grébovce, kde jsme zpívali klasické písně, například Moravské dvojzpěvy od Antonína Dvořáka, na desku jsme nahráli „Otevírání Studánek“ od Bohuslava Martinů, natáčeli jsme v rozhlase i v televizi. Zpívali jsme i cizojazyční písně a jezdili na četné zahraniční zájezdy a účastnili se soutěží sborů. Toužila jsem mít doma klavír, ale na ten jsme neměli, tak jsem si koupila klávesy a začala se na ně učit hrát. Tatínek byl velmi hudební, uměl hrát téměř na všechno. Spolu se sestrou jsme chodily do souboru a doma společně zpívaly a hrály na kytaru. Mimo to byli oba dva rodiče výtvarně nadaní. V mé výtvarné činnosti mě velmi podporovali. Také prakticky. Například mi ušili obal na polní stojan z koženky opatřený řemeny s přezkami, obal ze stejného materiálu na velké papíry a kartony do plenéru. Tatínek mi také vyrobil přenosný dřevěný kufřík na několik kartonů, aby se daly pohodlně odnést z plenéru, když byly mokré, aby se nerozmazaly a nikdo a nic se neušpinilo a další předměty. Rodiče mi rádi a s láskou pomáhali doma také při tisknutí grafiky, protože když natíráte destičku tiskařskou černí, nemůžete zároveň přitom tisknout, točit klikou grafického lisu a dávat na destičku čistý bílý papír bez otisku vašich černých rukou od tiskařské černi a ještě tisky prokládat zvláštním papírem, aby dobře proschly. Pomoc někoho jiného je tedy v tomto případě nezbytná a velmi důležitá.

Nakolik je pro vás důležitý vnitřní život?

Je pro mě velmi důležitý. Osobně nechápu lidi, kteří se o nic nezajímají, nečtou a jdou jenom za zábavou. Mám doma spoustu knih a knihy neustále kupuji. Když jdu do knihkupectví, tak tam strávím klidně i dvě hodiny a neodejdu, aniž bych si nekoupila alespoň jednu knihu. Knihy prostě velice miluji. Abych se přiznala, většinou si jich domů odnesu více. Zajímají mě většinou životopisy, a to především spisovatelů a vědců. Obecněji potom knihy, ve kterých se něco dozvím. Zajímá mě všechno, co mě posune dál.

Za svou literární tvorbu jste získala i řadu ocenění, o jaká se jedná?

Začala jsem aktivně psát roku 1974. V období mezi lety 2007 a 2015 jsem napsala přes tisíc básní. Pravidelně jsem přispívala do časopisu Lípa, zpravodaje Výboru národní kultury, a do různých almanachů. Vydala jsem několik básnických sbírek. Velkou radostí pro mě byla skutečnost, že má tvorba byla také oceněna, například cenou Kantrix Kingové a na Mezinárodní soutěži ve Strumieni v Polsku.

Jelikož máte zkušenosti s psaním knih, prozradíte nám, na co by měli začínající autoři dbát?

Měli by dbát na to, aby knihou chtěli lidem něco podstatného sdělit a aby v ní dokázali vyjádřit správné myšlenky. Pokud je někdo souběžně i výtvarník, je dobře, když si doplní knihu i vlastními ilustracemi.

Jaké jsou podle vás výhody samostatné sbírky a příspěvku do almanachu?

Samostatná sbírka, to je určité prezentování svých myšlenek a názorů. Je to také určitý druh úspěchu, když se vám podaří sbírku vydat. Když přispíváte do almanachu, je to samozřejmě také váš úspěch, ale i úspěch kolektivu. Je tam navíc pozitivní věc, že se takto seznámíte se spoustou talentovaných autorů.

Mimo básní píšete i prózu. Můžete nám uvést nějaký příklad?

Většinou píši prózu o významných osobnostech. Teď jsem napsala poměrně objemnou knihu Tajemná alchymie, ta je psaná tak trochu formou encyklopedie. Popisuji v ní historii alchymie od vzniku až po dnešní dobu. Toto téma mě velmi zajímá, byl pro mne dříve velkým snem.

Jste členkou Unie českých spisovatelů. Koho Unie sdružuje a kdo se do ní může přidat?

Do Unie českých spisovatelů jsem se dostala na základě doporučení Prof. PhDr. Miroslava Klivara, CSc., prezidenta Evropské unie umění. Ten mi doporučoval různá témata ke zpracování. Například se mě zeptal, zdali jsem už psala verše o Praze. Nebo verše v rámci různých výročí, například Anežky České. Potom mi doporučil, abych se přihlásila do Unie českých spisovatelů. Poslala jsem tam proto ukázku své tvorby, oni se na to podívali, ohodnotili zaslané materiály a odpověděli mi, že mi nabízejí členství. Odpověděl mi předseda Unie českých spisovatelů pan Karel Sýs. Samotné členství mi přináší radost, protože tím byla má tvorba uznána, a mimoto mám možnost seznámit se s dalšími talentovanými spisovateli.

Pojďme se nyní zaměřit na vaši výtvarnou činnost. Jaká témata vás v rámci výtvarné činnosti nejvíce zajímají?

V rámci výtvarné činnosti se věnuji kresbě, malbě a grafice. Jedná se o kresbu tužkou nebo tuší, malbu akvarelem, temperou nebo olejem. Mezi mé oblíbené grafické techniky patří suchá jehla, čárkový lept, akvatinta, mezzotinta a litografie. Co se týče námětů, zajímá mě krajina, portrét, figura, a zátiší, ale také i ilustrace. Na obraz se snažím zachytit příběh, který mě zaujme, třeba z literatury, divadla, hudby, a kde nestačí samotná malba, promlouvá na obraze text nebo verše. Jedná se například o portrét významné osobnosti, kdy na plátně je doplněn její životopis textem, nebo obrázkem jejího díla, třeba vynálezu. Tak vznikly třeba obrazy o svatém Františku z Assisi, obrazy s názvy Coloseum, Egypt, Tibet, Karma, Tarotové karty, Osud, Astrologie, Aida, Don Giovanni, Cyrano z Bergeracu, osobnosti například Madame Curie, Pierre Curie, Paracelsus, Hahnemann nebo Jan Evangelista Purkyně.

Která výtvarná technika je pro vás nejcharakterističtější?

Ze všeho nejbližší je mi kresba. Protože mě zajímala kresba, chtěla jsem se zabývat grafikou. Na Lidové akademii umění jsme ji probírali a byl tam pan, který se již grafickou zabýval a měl doma grafický lis. Můj tatínek proto na návštěvě u něj, grafický lis nakreslil, udělal přesný odborný technický výkres a dal grafický lis zhotovit v Ondřejovské Hvězdárně, abych také mohla tisknout sama. Zpočátku jsem se věnovala suché jehle, později jsme se na Odborné škole výtvarné naučili všechny grafické techniky. Veškerou přípravu destiček, jejich úpravu, opracování a nanášení krytu, stříhání plechu, odmašťování, jsem si přichystala doma. Doma jsem však leptací techniky nemohla realizovat, proto jsem si po čase zřídila i leptací dílnu, a tam si destičky vyleptala. Doma jsem potom za pomocí rodičů tiskla grafické listy. Když potom rodiče odešli, tak jsem s leptem přestala. Grafický lis sama totiž neuzvednu a není nikdo, kdo by mi s tím pomohl. Tak jsem bohužel musela skončit se svou velkou láskou, kterou je grafika a od které jsem si tolik slibovala. Znovu jsem se vrátila k pastelu a olejomalbě a věnuji se také knižním ilustracím ke svým knihám.

Za svou tvorbu jste získala řadu ocenění. Kterých si nejvíce vážíte?

Určitě ocenění za grafiku, dostala jsem Cenu za uměleckou činnost od Masarykovy akademie umění a Cenu Františka Kupky za grafiku. Cením si ale i dalších ocenění. Pomohlo mi to zejména tehdy, když jsem začínala. Získala jsem například čestné uznání a ocenění na Bienále kresby a grafiky v Lounech a v Praze a AMO Šumperk. Jsem uvedena v knize Slovník českých a slovenských výtvarných umělců, díl CH-J, roku 1999, ve Slovníku Who is who v ČR, roku 2009. První cena v soutěži k třicátému výročí osvobození Československa- soubor 4 linorytů, druhá cena za soubor ilustrací k Puškinově básni „O zlaté rybce“ a za soubor „Leningrad“ – linoryty.

Co považujete za důležité při ilustrování knih?

Důležité je vybrat dobrý námět a kresbu. Když je to vaše sbírka, je to jednodušší, protože víte, o čem píšete. Já třeba hodně píši o motýlech, takže si je také namaluji. Jinak když ilustruji knihu někoho jiného, tak mu nabídnu něco z mé tvorby. Většinou mi řekne nějaké téma, například krajina, nebo ho ještě upřesní, například les. Já mu zašlu tvorbu, která tomu odpovídá a on už si vybere, co se mu k danému tématu nejvíce hodí.

Stála jste u zrodu Sdružení výtvarníků ČR a byla jste i jeho předsedkyní. Jak tento nápad vznikl?

Nápad vznikl nenápadně. Jednoho dne jsem dostala pozvánku na zahajovací schůzku. Bylo to na konci roku v listopadu 1989. Na schůzce se sešli zájemci a ustanovilo se sdružení. V únoru roku 1990 se konala první valná hromada. V té době nás bylo přes tisíc členů. Rozpadem Československa se ale sdružení samozřejmě zmenšilo. Potom se rozdělilo do jednotlivých regionů, které měly své mluvčí. Zpočátku to bylo náročné, protože jsme neměli vlastní sídlo. Tak jsme postupně hledali a hledali. Schůzky v restauracích postupně nahradilo sídlo v Praze a následně nyní v Plzni. Jako Sdružení pravidelně pořádáme výstavy v různých městech České republiky. Naposledy jsme měli kolektivní výstavu na plzeňském zámku Kozel nebo v Mezigeneračním centru TOTEM v Plzni. Nyní už se zajišťují prostory na výstavu pro další rok.

Koho SV ČR sdružuje a kdo všechno se do něj může zapojit?

Sdružuje výtvarníky České republiky. Do Sdružení se může přihlásit prakticky kdokoliv, člověk nemusí mít vystudovanou uměleckou školu. Samozřejmě ale není možné přijmout každého, protože ne všechny práce jsou na takové úrovni, na které by měly být. Uchazeči nám každopádně mohou poslat ukázku své práce a životopis a sdružení se usnese, zdali ho přijme.

Kde pro svou tvorbu, ať už literární nebo výtvarnou, hledáte nejčastěji inspiraci?

Inspiraci hledám především v přírodě, mimoto v knihách a hudbě. Měla jsem hudební náměty i náměty z různých divadelních her. Tvořím většinou pravidelně v cyklech. Dělám to většinou tak, že si koupím určitý počet pláten a řeknu si, že na tato plátna budu dělat krajinu, nebo třeba portréty. Tvořit v cyklech je užitečné. Když totiž vystavujete, je mnohem lepší, když je vše jednotné po tematické i formální stránce a především stejné rozměry pláten působí uceleně a svědčí o určité připravenosti výtvarníka, než když vystavuje vedle sebe množství obrazů nesourodých velikostí. Nepůsobí to dobře, a svědčí to o tom, že výtvarník se dostatečně s předstihem nestačil na svoji výstavu připravit, a práce vybral nahodile, bez ohledu na velikost pláten a důležitosti jejich rozměrů.

Kdo jsou vaši oblíbení autoři literárních a výtvarných děl?

Z literárních bych zmínila například Jakuba Arbese, Vítězslava Hálka, Josefa Kožíška nebo Josefa Václava Sládka, mám ráda také Aloise Jiráska. Máme doma celé jeho dílo, podobně jako dílo Františka Palackého. Co se týče výtvarníků, patří mezi mé nejoblíbenější a nejuznávanější malíř a grafik Max Švabinský, potom Zdeněk Burian, Mirko Hanák, Vincent van Gogh a Václav Hollar.

Nakolik je pro vás určující vaše rodné město Olomouc?

V Olomouci jsem se narodila, chodila jsem zde do několika tříd na prvním stupni základní školy. Po čtvrté třídě jsme se s rodiči přestěhovali do Prahy. Na Olomouc jsem ale vždy ráda vzpomínala. Měla jsem tam své příbuzné. Vždy jsem si tam ráda kreslila. Vytvořila jsem Cyklus rodného města, jsou to grafické listy, čárkový lept. Je to vyznání mému rodnému městu. Bylo mi proto velmi líto, když jsme se odtamtud odstěhovali. Milovala jsem tamní památky a parky, kam jsme si chodili s rodiči hrát. Bylo to však nutnosti, neboť tatínek v Praze dlouhá léta pracoval na významném místě, a vzdálenost Olomouce od Prahy byla přece jen daleká na ustavičné dojíždění.

Prozradíte nám, na čem aktuálně pracujete?

Touto dobou se už tiskne kniha „Cesty poznání“, která se zaměřuje na další významné osobnosti jako Gregor Johann Mendel, František Křižík nebo Nikola Tesla. Připravuju také další básnickou sbírku, která se bude jmenovat „Když bílá mlha vstává“. Ve sbírce budou verše, které chci věnovat mé mamince. Zaměřovat se bude hodně na přírodu. Na škole mě hodně bavila příroda, biologie, chemie. Do školy k nám tehdy chodili dva kluci, co sbírali brouky. Mně to učarovalo, tak jsem ty brouky taky začala sbírat. Mamince se to ale nelíbilo, tak mi je vždy vyhazovala. Nakonec se jí to také zalíbilo a začala brouky sama sbírat, později i chytat motýly a odborně se o nich vzdělávat. Doma máme na zdi velkou kolekci brouků a motýlů. Při jejich kresbě čerpám ze sbírek, které mám doma. Do knihy jsem dala mnoho fotografií z toho, co mám od maminky doma, ale také hodně vlastních kreseb. Zájemci si mohou zakoupit moji knihu na internetu.

Co je vaším snem?

Mnoho snů se mi již splnilo. Přestože vždy říkám, že tato Sbírka je už poslední, pak si potom ale uvědomím, že ještě potřebuju napsat něco o tom nebo o tom. Věřím, že i tato sbírka nebude poslední a bude ještě mnoho sbírek a výstav, ať už samostatných nebo společných. V této chvíli mám již připravenou další novou sbírku s názvem „Když kvete zlaté kapradí“ o významných osobnostech, která vyjde příští rok.

Co byste doporučila začínajícím autorům?

Hlavně aby nepřestávali, aby pořád tvořili a tvořili a nevzdávali se. Měla jsem kolegyni, které ostatní říkali, že její tvorba za nic nestojí, tak s tím přestala. To je podle mě škoda. Musíte si jít za svým, pořád tvořit a tvořit a vytvořit si vlastní styl. Jednomu se tvorba konkrétního autora nelíbí, ale druhý ji naopak ocení.

Jsou vaše díla na prodej? Pokud ano, kde je mohou zájemci sehnat?

Všechno, co vytvořím, je moje láska, kterou chci mít pořád u sebe a nechci se jí vzdát. Ale občas samozřejmě někdo přijde a řekne, že by ten konkrétní obraz chtěl a rád by si ho koupil. Celý život jsem žila s tím, že jsem psala pod obraz „neprodejné“. Potom jsem ale zjistila, že je dobré tu a tam někomu obraz darovat, případně obraz s někým vyměnit. Mám doma spoustu svých obrazů a obrazů od kolegů. Na jedné společné výstavě, kde jsem opět měla napsáno u obrazu „není na prodej“, se mi ale stalo, že si jeden pán chtěl můj obraz koupit. Tak jsem se zamyslela a řekla si, že je na čase ten obraz předat dál. Stanovila jsem cenu, pánovi zavolala a obraz jsem prodala. Finance jsem si potom schovala na další básnickou sbírku.

Plánujete v nejbližší době autorské čtení, vydání nové knihy nebo novou výstavu?

Ano. Plánujeme s paní Hanou Opackou společnou výstavu obrazů v Městské knihovně v Praze na pobočce Modřany. Zájemce bych tímto ráda pozvala na vernisáž, která se uskuteční ve středu 6. září 2023 v 17.00 a bude spojena se křtem společné knihy s názvem "Pár stop koňských kopyt“ a další právě vyšlé nové knihy „Když bílá mlha ráno vstává“. Křest provede známý a uznávaný básník a malíř pan Petr Pichl, který napsal již velkou řadu básnických sbírek.