„Na piano můžete vyjádřit všechno bez omezení,“ říká pianista Ivo Kahánek

Špičkový pianista Ivo Kahánek získal řadu prestižních ocenění doma i v zahraničí. Je držitelem ceny Anděl či BBC Music Magazine Award. Podrobnosti o jeho cestě na světová koncertní pódia a přední místa soutěží se dozvíte v článku.

Co pro vás znamená hudba?

Hudba je pro mě ten nejbytostnější styl vyjádření. Myslím si, že v hudbě musíte být naprosto upřímná, v opačném případě se to totiž velmi lehce pozná. To všechno, co dokáže hudba vyjádřit, to je podle mě nesrovnatelné s jakýmkoliv jiným druhem umění, při veškeré úctě k nim. Hudbu považuji za absolutně nejbohatší médium.

Jaké byly vaše hudební začátky?

Začínal jsem přibližně ve čtyřech letech. Podobně i většina mých kolegů, profesionálních hudebníků, v tomto věku začínala. Nevím, jak to tehdy rodiče udělali, protože dnes vám děti v tak nízkém věku do základní umělecké školy nevezmou. Standardně se totiž děti do uměleckých škol nabírají až od šesti let. U mě to první rok bylo tak, že jsem chtěl především udělat radost mamince a babičce, které samy amatérsky hrály a k hudbě mě přivedly. Zpočátku to nevypadalo na nějaké zázračné dítě. Od pěti let se mi ale začalo více dařit a začal jsem vyhrávat soutěže. Hra na klavír mě tak rychle chytla. Navíc tím, že jsem byl hodně doma a neměl jsem takové ty klasické kamarády, tak byl klavír pro mě tím hlavním způsobem, jak komunikovat věci navenek.

Čím vás mezi všemi těmi hudebními nástroji zaujal právě klavír?

V těch čtyřech letech si neuděláte analytickou sondu do jednotlivých hudebních nástrojů. Většinou vás rodiče k něčemu přivedou, a potom vás to buď chytne, nebo ne. Ale s odstupem času mohu říct, že klavír je zajímavý v tom, že má neskutečné harmonické možnosti. Je to takový malý orchestr pod rukama. Druhá zajímavá věc je, že klavír má ve srovnání s ostatními hudebními nástroji relativně neutrální barvu zvuku a s tou barvou se dá hodně pracovat. Klavír se může doslova vtělovat tím, že dokáže napodobovat různé hudební nástroje nebo třeba lidský hlas. Nabízí obrovskou výrazovou paletu. Takže možností harmonických, barevných a jiných je u klavíru prakticky nekonečné množství a v tom je podle mého názoru klavír širokospektrální oproti ostatním nástrojům. A třetí věc, která je velmi zajímavá, je skutečnost, že klavír je fyzikálně vlastně bicí nástroj, protože tón vzniká úderem kladívka do struny a vy k tomu, abyste ho rozezněla, musíte zmáčknout klávesu. Je tam tedy úplný vertikální element. Na druhou stranu, převážná většina klavírních skladeb je spíše povahy horizontální, tedy lineární, zpěvné. Neustále tak řešíte, jak smířit horizontálu s vertikálou, ale to je už na zvláštní rozhovor o nějakém zenu. Je to věc, kterou člověk objeví, až to relativně hodně umí. Ale když už to objevíte, tak se před vámi otevře spousta symbolických věcí.

Ivo Kahánek - Recitál renomovaného českého klavíristy z pražského Rudolfina: https://www.youtube.com/watch?v=eKPuelcoWes

Co vás během hry na klavír nejvíce posouvalo dopředu?

To byla možnost vyjádření emocí, zpočátku takových těch dětských a později intimnějších. V klavírních skladbách jsem vždy intuitivně hledal nějaký příběh a v tom mě bavila právě ona šíře klavíru, kdy máte najednou rozsahově i harmonicky velikou výrazovou paletu a možnost vyjádřit rozmanité emoce. Některé emoce u mě byly a stále jsou velmi silné, takže je musíte mít určitým způsobem na uzdě. Tak tomu ale není v případě klavíru. Tam můžete všechno vyjádřit bez omezení a ještě tak, že to zakódujete do tónů. To je to, co mě opravdu posouvalo.

Co bylo tím zlomovým bodem, kdy jste se rozhodl věnovat se klavíru naplno?

Nevím, jestli to byl jenom jeden okamžik. Určitě výrazný impuls byl, když jsem přibližně v jedenácti letech přešel k paní profesorce Martě Toaderové, která mě následně vedla i na konzervatoři. Je to takové specifikum, a to nejen u klavíru, ale i u dalších sólových nástrojů. Když v útlém věku začnete hrát na klavír, teoreticky až do konzervatoře vás může vést jeden pedagog, což může být poměrně dlouhá doba, pokud chcete někoho učit stále něco nového, stále ho překvapovat a držet jeho pozornost. Týká se to i repertoáru. Jednoho žáka tak můžete učit Káčátka se batolí, ale později i repertoár, který se hraje na konzervatořích, pokud je žák hodně talentovaný a napřed. Pro jednoho pedagoga je to samozřejmě obtížné obsáhnout takto široký repertoár a být ve všech repertoárových stupních zdatný. Takže se stává, že kolem přibližně deseti až jedenácti let chodí talentované děti ze ZUŠ konzultovat k někomu z konzervatoře, protože jednoduše potřebují nový impuls. Pro mě znamenal výrazný impuls právě tento krok do profesionální přípravy. Už to pro mě nebyla jenom zábava, ale bylo to více profesionální. Přibližně v jedenácti až dvanácti letech jsem si poměrně racionálně říkal, že ve škole mi sice jde prakticky všechno kromě výtvarné výchovy, ale že nejvýraznější projev mám právě ve hře na klavír, takže bych se měl v této oblasti rozvíjet. Taková elementární úvaha proběhla.

Absolvoval jste Janáčkovu konzervatoř v Ostravě a následně Akademii múzických umění v Praze. Co vám studium na těchto školách přineslo?

Konzervatoř je velmi specifická škola. Pro člověka, který ji nenavštěvoval, snad nepředstavitelná. Obecně známá je skutečnost, že na škole se nevyučuje matematika, což mi bylo docela i líto, protože s tím jsem problém neměl. Myslím si, že pro muzikanta je schopnost kombinatoriky velmi důležitá, takže co se mě týče, klidně bych ji tam zavedl. Ale to je na jinou debatu. Myslím si, že konzervatoř se liší od škol typu gymnázia a podobně v tom, že konzervatoř je ve svém přístupu taková zakuklená vysoká škola. Není to jako na gymnáziu, kde od rána do pozdního odpoledne máte spoustu předmětů, kde vás drží na uzdě a nutí vás, abyste se připravovali. Na konzervatoři předmětů není moc a naprosto dominantní je hlavní obor. I hlavní obor ale počítá s tím, že máte touhu se rozvíjet a jdete si za tím sama. Pokud to vezmete za správný konec a nespoléháte jenom na školu a souběžně máte vizi, čeho chcete dosáhnout a vnímáte svou konkurenci, tak konzervatoř dostává zcela nový rozměr. Konzervatoř vás totiž velmi umělecky stimuluje. Byli tam skvělí pedagogové, například češtinu a dějepis mě učil Tomáš Vůjtek, což je skvělý dramaturg Komorní scény Aréna v Ostravě a držitel dvou Radoků. Mohl bych ale zmínit spoustu dalších pedagogů na skvělé úrovni. Byli jsme tedy stimulovaní a inspirovaní. Pokud jsme chtěli nabyté vědomosti rozvíjet a implantovat do našeho vědomostního portfolia, tak jsme mohli a nikdo nás přitom takzvaně nedržel pod krkem. Jak jsem už ostatně zmínil, konzervatoř je v tomto směru taková předčasná vysoká škola. Na vysoké škole je všechno ještě znatelnější, tam je předmětů ještě méně. Souběžně se ale předpokládá, že máte disciplínu a nežijete celý semestr studentský život a během zkouškového teprve začínáte s učením. Pokud byste totiž v naší branži čtyři měsíce necvičila, tak to můžete rovnou zabalit. Pokud máte totiž sólistické ambice a hrajete na hudební nástroj, zejména potom na klavír, nemá to v přípravě daleko k vrcholovému sportu a dennodenně musíte věnovat spoustu hodin cvičení.

Máte za sebou také mnoho mistrovských kurzů pod vedením osobností jako Karl-Heinz Kämmerling, Christian Zacharias nebo Alicia de Larrocha. Čím vás kurzy těchto osobností obohatily?

Oni vám především řeknou, co všechno je možné a jaké nejrůznější přístupy existují. Osobně jsem si od kurzů nikdy nesliboval, že by mi na nich někdo řekl jednu jedinou pravdu, nebo že by mě někdo naučil konkrétní skladbu. Kurzy jsou většinou krátkodobé, trvají přibližně týden až čtrnáct dnů. Probíhá to tak, že na kurz přijedete a kromě určitých konkrétních věcí, které vás pedagog může naučit, je to většinou tak, že vás vpustí do svého estetického, emocionální a intelektuálního vesmíru. A to je vlastně ve výsledku to, co vám z toho zbude. Ano, mám za sebou mistrovské kurzy, v rámci kterých jsem se naučil lepší legato, ale silnější je pro mě vhled do konkrétního světa, do kterého vás ten konkrétní člověk nechá trochu nahlédnout a vás to potom nějakým způsobem inspiruje dál. Hodně se to ale liší. Pamatuju se na profesory, kteří k uměleckým záležitostem neříkali nic, ale řešili vyloženě technickou stránku. A taky to bylo velmi cenné, protože člověk řeší nejen co říkat, ale i jak to říkat.

Ivo Kahánek - Jaroslav Ježek: Bugatti Step: https://www.youtube.com/watch?v=_BO7Hwb-840

Za svou dosavadní kariéru jste získal mnoho významných ocenění u nás i v zahraničí. Patří mezi ně i absolutní vítězství v mezinárodní hudební soutěži Pražské jaro roku 2004. Jaká skladba vám tehdy přinesla zmiňované vítězství?

Na velkých mezinárodních soutěžích hrajete většinou tři až čtyři kola repertoáru. Skladeb je tam opravdu spousta. Každé kolo potom prověřuje něco jiného. První kolo má většinou potvrdit, že jste pianista, často tam proto hrajete etudy. Přirovnal bych to ke krasobruslení, kde bývají povinné cviky, to je něco podobného. S dalšími koly se pianista postupně prověřuje. Jedno kolo bývá sólový recitál, jedno kolo komorní koncert, tedy spolupráce třeba s kvartetem, a finále bývá koncert s orchestrem. Ve finále jsem hrál Klavírní koncert Es dur od Franze Liszta, který jsem shodou okolností zrovna teď, než jsem dorazil na rozhovor, učil jednu svou studentku.

Vyniknout mezi tolika talentovanými klavíristy musí být náročné. Co podle vás stálo za vaším úspěchem?

Kdybych to věděl, tak bych byl největším klavíristou na světě. Klavír je totiž opravdu ultra konkurenční prostředí. Tím, že je tento nástroj tak neskutečně bohatý a má nepřeberné výrazové možnosti, tak je to na jednu stranu velmi atraktivní, ale nejen pro vás, ale i pro velkou spoustu dalších lidí. Navíc, klavír se stal v posledních desetiletích absolutním fenoménem nejen tam, kde kdysi vznikl, tedy v Evropě a obecně v západní kultuře, ale z nějakého důvodu je to také nástroj, který doslova fascinuje obyvatele východní Asie. Říká se, že třeba jenom v Číně je asi patnáct milionů aktivních klavíristů, z nichž většina z nich má ambice živit se tím. Představte si, že tady existuje celé další Česko a Slovensko, kde se obyvatelé věnují jenom klavíru. A to je jenom Čína, to se nebavíme o Jižní Koreji, Japonsku a dalších zemích. Příliv klavíristů z těchto zemí je enormní. Další tradičně silné země jsou potom Rusko, země východní Evropy a samozřejmě i západní Evropy jako Francie nebo Itálie. A co musí člověk mít? Konkrétně u klavíru je ten problém, že musíte mít velmi široké portfolio vlastností, z nichž každá musí být významně přítomna. A i když máte devět z deseti, tak vám to není nic platné, když nemáte tu desátou. Uvedu namátkou alespoň některé z nich. Musíte mít talent a muzičnost, to je samozřejmé. K tomu musíte mít velmi pevnou vůli, výbornou paměť a motoriku a velmi pevné nervy. Musíte mít určité sklony k exhibicionismu, abyste obhájila sebe a své emoce před někým jiným. Na jednu stranu musíte být dostatečně duševně bohatá a mít v sobě určitý duševní konflikt, aby bylo co vyjadřovat, na druhou stranu musíte být dostatečně stabilní, aby vás to úplně nesemlelo. To jsou ty základní věci a potom jsou další věci, drobnosti. Všechno to musíte mít a ještě ideálně musíte mít něco navíc, co nikdo nemá, nějaký druh kouzla nebo něco, co je zcela specifické. K tomu je potřeba obrovská dávka štěstí, aby zrovna vám klapl ten správný výkon před těmi správnými lidmi v ten správný čas, a když se vám tohle všechno sejde dohromady, tak je šance, že můžete být sólovým klavíristou.

Po hudební soutěži Pražské jaro jste dostal nabídku vystupovat na festivalu BBC Proms v londýnské Royal Albert Hall. Váš klavírní koncert Bohuslava Martinů byl přitom živě přenášen televizí a rádiem BBC i českou stanicí Vltava. Jaká to pro vás byla zkušenost?

To pro mě bylo běžné. Svůj první přenos jsem hrál v patnácti letech. Zesílený tlak jsem ale pociťoval v tom, že BBC Proms je nejstarší festival klasické hudby na světě. Navíc v Anglii, v Londýně, kdy Londýn a New York jsou hlavní města hudby a je tam nejvíce agentur. Obhájit se v tomto prostředí, navíc s českou skladbou, takže tam máte i parametr reprezentace, který jsem vždy vnímal silně, bylo to náročné. A ještě je zde jedna nezanedbatelná skutečnost, a to je velikost Royal Albert Hall. Většinou jste zvyklá na běžné koncerty, kdy mají koncertní sály kapacitu přibližně od sto posluchačů po sály jako Rudolfinum s kapacitou kolem tisíce posluchačů nebo Smetanova síň s kapacitou kolem patnácti set posluchačů. Royal Albert Hall má potom podle různých posazů kapacitu sedm až osm tisíc posluchačů. To je jako byste hrála v hokejové hale. Royal Albert Hall je obrovská i na světové poměry. Nevím, jestli je nějaká koncertní síň větší. Když v takové hale hrajete, znamená to, že musíte akusticky i psychologicky přijmout obrovské pódium, obhájit se tam a ještě si to užít. To je to, co bylo nové. Ale ta procedura, že hrajete před spoustou lidí a že je koncert přenášen, to je běžné.

Následně se vám otevřely dveře a absolvoval jste další a další koncerty. Jako druhý český pianista v historii jste roku 2014 vystupoval dokonce s Berlínskou filharmonií. Jak na spolupráci vzpomínáte?

Berlínská filharmonie, to je samozřejmě jeden z vrcholů, to je přání každého hudebníka si s nimi zahrát. Rád na to vzpomínám. Pokud jste si jistá v kramflecích, tak je spolupráce s nimi nádherná, kdybyste si úplně tak jistá nebyla a měla pochybnosti, tak to velmi rychle vycítí a obrazně řečeno vám to dají najevo. Osobně na to vzpomínám jenom v dobrém, a to jak na orchestr, tak na pana dirigenta. Při zkouškách jsme pracovali naplno a krásný pocit potom byl, když máte za sebou všechny zkoušky, máte všechno nacvičené s orchestrem snad tisíckrát a pak přijdete do zaplněné Berlínské filharmonie a už ani nepřemýšlíte nad tím, co máte zahrát a jak to máte zahrát, ale hrajete tak přirozeně, jako když s někým hovoříte nebo jako když dýcháte. Ten zážitek, ke kterému směřuje každé hraní s orchestrem, zejména potom s Berlínskými filharmoniky, je nezapomenutelný.

Ivo Kahánek - Antonín Dvořák: Poetic Tone Pictures, Op. 85, Night Journey: https://www.youtube.com/watch?v=ChAzX4mV5Aw&t=98s

Měl jste možnost vystupovat s různými českými i světovými orchestry. Existují rozdíly v přístupu jednotlivých orchestrů k interpretaci skladeb?

Velmi, existují. Kdyby tomu tak nebylo, tak bychom mohli mít jenom pár světových orchestrů, které by všechno nahrály, a potom bychom mohli poslouchat jenom jejich cédéčka. Samozřejmě, ten efekt živého vystupování je vždy výjimečný a já doufám, že tohle je věc, která nám dovolí přežít i nástup umělé inteligence, protože tento druh kreativity a neopakovatelnosti zážitku vám počítač jednoduše nedá. Takže ano. Navíc, jednotlivé orchestry, i ty na té nejšpičkovější úrovni, mají svá specifika ve zvuku. Většinou to velmi dobře vědí a promyšleně to rozvíjí. A když jsme se tady bavili o Berlínské filharmonii, ta je umělecky hodně založená na tom, že to je orchestr sólistů. To znamená, že každý z kapely je schopen zahrát sólově na vynikající úrovni. Když to srovnám třeba s amsterodamským orchestrem, který je kvalitou srovnatelný s tím berlínským, tak ten to má položené úplně jinak. Staví na absolutní souhře, spíše na kolektivnějším pojetí. Vídeňská filharmonie má zase jinou zvukovost a jiný druh kultury. Velmi často se potom stává, že lidé, kteří udělají konkurz do jednoho orchestru, se nemusí dostat automaticky do jiného orchestru. Mohou vám říct, že jste sice výborný hráč, ale nehodíte se jim do estetiky. Čili, zvuk každého orchestru je jiný. Vidím to například na České filharmonii, která je hlavním českým reprezentantem v těchto kvalitativních vodách. Také má velmi specifický zvuk. Říká se, že právě pro Českou filharmonii je typický vroucný zvuk smyčců. Takže ano, interpretační rozdíly jsou značné.

Kromě vystupování s orchestrem se věnujete také klavírním recitálům. Na koncertech se přitom snažíte představit lidem známá i méně známá díla. Můžete uvést, jaká díla si v současnosti mohou zájemci na vašich recitálech poslechnout?

V dnešní době, přestože my už to považujeme za samozřejmost, jsme vlastně v rámci historie v unikátní epoše právě v tom smyslu, že se hrají i jiná díla, než byla v té době napsaná. Když si vezmete osmnácté nebo devatenácté století, tak se v drtivé většině případů hrála nová hudba. V dnešní době je soudobá hudba brána něco jako velice specifická menšinová záležitost v rámci klasické hudby a naopak se dá říct, že většinu těch produkcí tvoří hudba, která je stará sto až dvě stě let. Takže máme široké portfolio toho, co se dá hrát, a z toho vychází poměrně značná specializace. Dnes máte specializované hudebníky na starou hudbu, na soudobou a nejnovější hudbu. Nejčastější je potom případ hudebníků, kteří hrají repertoár od baroka po dvacáté století, a to jsem typicky i já. Měl jsem vždy širší repertoár, považuji se tak více za univerzálnějšího klavíristu. Nejsem specialista ani na baroko, ani na soudobou hudbu. Nicméně do soudobé hudby si dělám záměrné a radostné výlety, protože nechci hrát jen hudbu, která je jen starší více než sto let. Těžiště mého repertoáru je tedy v klasicko-romantickém repertoáru, to znamená od Wolfganga Amadea Mozarta, Ludwiga van Beethovena, přes Fryderyka Chopina, Franze Schuberta, až po Maurice Ravela a Sergeje Prokofjeva. A co je pro mě příznačné, hraju hodně českou hudbu. Jednak se to ode mě jakožto od českého pianisty zejména v cizině očekává, jednak je pro mě velká část české hudby umělecky a emocionálně zásadní, takže to nedělám jenom z kalkulu, ale dělám to jednoduše rád.

Váš hudební záběr je poměrně široký. Hrajete hudbu od baroka až po soudobou hudbu. Jaká hudba je ale vašemu srdci nejbližší?

To se velmi často mění, přiznávám ovšem, že tam jsou určité stálice. Zajisté to jsou čeští skladatelé jako Bohuslav Martinů nebo Leoš Janáček, ale také zahraniční skladatelé jako Fryderyk Chopin. Blízká je mi potom většina romantické hudby. Ale jak říkám, ono se to mění. Měl jsem období, kdy jsem vůbec neposlouchal Wolfganga Amadea Mozarta, potom mi to přišlo naprosto geniální, což trvá až doposud. V poslední době je to například Maurice Ravel.

Které skladby se podle vás těší největší oblibě u posluchačů?

Určitě existuje okruh takzvaných hitovek. To jsou většinou skladby z klasicko-romantického repertoáru. Jmenoval bych například Klavírní koncert č. 1 b moll od Petra Iljiče Čajkovského a Patetickou sonátu od Ludwiga van Beethovena. V rámci českého repertoáru je to typicky Humoreska od Antonína Dvořáka a Bugatti Step od Jaroslava Ježka. Těžko říct, čím se dají charakterizovat. Většinou je to téma, nějaký zásadní melodický nápad, který určitým způsobem zlidoví. Ale to ukáže vždy čas.

Pamatujete se také na nejnáročnější skladbu, kterou jste kdy hrál? V čem spočívala její náročnost?

Těch náročných skladeb je hodně. Určitě bych jmenoval Klavírní koncert č. 3 od Sergeje Rachmaninova, který je náročný tím, že, když to řeknu velmi zjednodušeně, je tam hodně moc not. Je tam spleť různých hlasů, které musíte slyšet, vést, zahrát, a to všechno ve velmi rychlých tempech a zvratech. Celé to přitom trvá pětačtyřicet minut, takže je to velká zátěž pro hlavu i pro ruce. Nebo mohu zmínit třídílný cyklus Kašpar noci od Maurice Ravela, který aktuálně začínám cvičit. Říká se o něm, že je to v rámci sólových skladeb jedna z nejnáročněji napsaných skladeb.

Ivo Kahánek - Fryderyk Chopin: Scherzo h moll, op. 20: https://www.youtube.com/watch?v=MkKWpciGpDE

Vnímáte nějaký všeobecný trend v rámci soudobé hudby?

Když hrajete Wolfganga Amadea Mozarta nebo Fryderyka Chopina, jsou to věci, od kterých máme už delší časový odstup a jsou prověřeny generacemi a generacemi publika. Změnily se generace publika, myšlenkové obzory i doba, ale přesto každá další generace byla znovu fascinována jedním a tímž skladatelem, tak je jasné, že při tomto odstupu historie ukázala reálnou hodnotu té dané hudby. Toto nemáte k dispozici u hudby soudobé. Tím chci říct, že i tehdy existovali skladatelé, a není to pouze nejpopulárnější příklad s Wolfgangem Amadeem Mozartem a Antoniem Salierim, kteří ve své době byli neuvěřitelně populární a dnes je třeba neznáme, nebo je známe z dějin hudby, ale jejich hudba nežije na pódiích. Dneska tak vidíme spoustu různých trendů soudobé hudby, ale který přežije a který bude atraktivní i pro naše pra pra pra pravnuky, to je věštění z křišťálové koule.

Na jaké klavíry jste dosud měl možnost hrát? Jaký v nich byl rozdíl?

Představte si, že klavír je nástroj, který vyluzuje tón tím, že máte dřevěnou skříň, ve které je rezonanční deska, nad ní jsou na litinovém rámu napjaté struny, které mají tah v řádech mnoha tun. Neexistují přitom dvě identické rezonanční desky na světě, protože každé dřevo je zcela jiné. Potom si představte, že mezi jedinou klávesou, která je spojená s kladívkem rozeznívajícím strunu, a finální strunou je u každé klávesy přes osmdesát mechanických součástí. Kláves je přitom osmdesát osm a všechny jsou pohyblivé. Je tedy jasné, že i když máte ty nejpřesnější stroje, nejpřesnější výrobu, stejný model klavíru, stejné dřevo ze stejného roku, tak nikdo na světě není schopen vyrobit dva identicky stejné klavíry, které by stejně zněly. My tedy sice máme svůj nástroj, na který cvičíme, ale ten je doma a nikam ho nepřenášíme. Náš úděl je proto neustále si zvykat na nové a nové klavíry, přičemž kvalita se může neuvěřitelně lišit. Ve velkých a prestižních koncertních sálech se to moc neliší, tam je kvalita klavírů velmi stabilní, většinou je tam k dispozici to nejlepší, co na světě existuje. Jediné, v čem se to může lišit, je kvalita servisu klavíru. Samozřejmě ale hrajete i v menších městech a u menších pořadatelů. Někdy tak narazíte i na muzeální kousky v neutěšeném stavu, ale i na ně chcete zahrát co nejlépe a chcete posluchačům dát to nejlepší, co můžete. Vesměs přijdete a máte tak dvě hodinky na to se s konkrétním klavírem skamarádit. Potom buď kompenzujete jeho nevýhody tak, aby to znělo co nejlépe, nebo, v případě dokonalejších klavírů, se více soustředíte na vlastní tvorbu.

Koncertujete nejen v České republice a Evropě, ale také v USA nebo Asii. Jaké jsou vaše zkušenosti se zahraničním publikem?

Ono se to liší země od země. Je velký rozdíl, když budete hrát před publikem ve Španělsku, Itálii nebo v Japonsku. Jednotlivá publika budou jinak vypadat a vyzařovat. Samozřejmě, na temperamentním jižním publiku je hned všechno vidět, české publikum je podle mě takové vyvážené a hudbě poměrně hodně rozumí. Umí být vřelé i rezervovanější a dostanete od něj nějakou zpětnou vazbu. Zajímavé to je například v Japonsku, kde mají lidé v sobě zakódovanou naprostou slušnost a korektnost. Zatímco z evropského publika vždy cítíte nějakou energii, i když posluchači sedí tiše a jen poslouchají, u Japonců je to zvláštní pocit, jako když tam nikdo není. Ale zase na konci koncertu, když se jim to líbí, tak dokážou být neuvěřitelně frenetičtí a vděční a chtějí se družit. Publika jsou opravdu různá.

Nahrál jste mnoho cédéček s díly českých i světových velikánů. Vaše alba jsou přitom vysoko hodnocena. Jakého ocenění si vážíte nejvíce?

Asi nejvíce si vážím ocenění BBC Music Magazine Award, které jsem získal roku 2020 za nahrávku klavírních koncertů Antonína Dvořáka a Bohuslava Martinů za doprovodu Bamberských symfoniků a Jakuba Hrůši. BBC Music Award je jedno ze dvou nejprestižnějších odborných hudebních magazínů na světě, a musíte tam postoupit přes několik kol výběrů, které se neustále zužují a zužují, až nakonec postoupíte mezi tři poslední nahrávky v tom daném oboru za rok. O těch posledních třech nahrávkách potom hlasují milovníci klasické hudby, kteří je poslouchají. Cena v sobě proto zahrnuje jak přísně odborné hledisko, tak hledisko atraktivity pro posluchače, a tím je to pro mě cenná. Velmi si ale vážím i dvou českých Andělů, které jsem získal. Tam je to zase těžké v tom, že hlasují jenom vaši kolegové, to znamená ti, kteří vám tvrdě vidí do karet. A když vám přesto řeknou, že toto je cédéčko, které za něco stojí, tak je to velká pochvala od odborníků.

Ivo Kahánek - Antonín Dvořák: Humoresque No. 7 in G flat major, Op. 101 (B. 187): https://www.youtube.com/watch?v=dr5hpNs_Ukw

Plánujete v současnosti nahrávku nového cédéčka? Pokud ano, jakého?

Příští rok bude dvousté výročí narození Bedřicha Smetany, tak možná někam tím směrem bych to rád směřoval.

 Co je podle vás na klavíru to nejnáročnější?

Je to vlastně dokonalé snoubení všech nekonečných zvukových možností a jednotlivých metod v jeden celek, který následně ožije. To, jak klavír ovládat, co s ním dělat a jaké barvy na něm vyrábět. Vy jako klavírista uvažujete nad spoustou věcí, například nad tím, jak co vyjádřit co možná nejlépe. Když to ale potom posloucháte, tak výsledný dojem by měl být, že z klavíru vychází svět sám o sobě. A já jako klavírista bych vám měl znemožnit zjišťovat si, jak to všechno dělám. Když i já jako odborník budu sedět na recitálu nějakého starého mistra nebo velkého světového klavíristy, tak jako profesionál vím, co mě na tom zajímá, kam bych se díval, ale finální zážitek by měl být sugestivní a nedělitelný. Cílem je vytvořit hudební konstrukci, která nepůsobí jako konstrukce, ale jako stvoření.

Máte tip, jak si zapamatovat takové obrovské množství skladeb?

To se člověk jako klavírista učí od útlého dětství a je to základní výbava. Jednoduše to k tomu patří. Samozřejmě, pokud bych se pamětí zabýval více, dá se pracovat s různými typy paměti. Jakožto klavírista bych měl vědět, jaké jsou rozdíly mezi analytickou, hmatovou nebo sluchovou pamětí. Souběžně bych měl vědět, jak se prolínají a k čemu každá z nich slouží, a to nejen teoreticky, ale spíš prakticky, abych je mohl aktivně využívat. Samozřejmě, jedna věc je skladby si zapamatovat a druhá věc je naučit se je a zapamatovat si je v dostatečně krátké době, protože když se tím živíte, tak máte spoustu požadavků od různých pořadatelů ohledně repertoáru. Pokud byste tak měla výbornou paměť, ale nácvik skladby by vám trval dva roky, tak je to nepoužitelné v tom smyslu, že se tím nemůžete živit. Předpokládá to tak zvládání těchto metod. My jsme na to ale zvyklí od malička. Klavír to tak prostě má, že většina sólových skladeb se hraje zpaměti.

Jaké předpoklady by podle vás měl mít člověk, který chce začít hrát na klavír?

Začít hrát na klavír může prakticky kdokoliv. Lidí, kteří jsou do té míry amuzikální, že pro to absolutně nemají vlohy, těch je minimum. Nezáleží přitom ani na věku. Jediná věc je nutná, a to touha na tento hudební nástroj hrát. Touha vyjadřovat se hudbou, ať už na elementární úrovni nebo na vyšší úrovni. Je to ten zázrak, že přijdu, zmáčknu klávesu a ta vydá zvuk, který je pro mě už určitou řečí, to je ten hlavní důvod, ten předpoklad, všechno ostatní se dá naučit, doučit a dá se na tom pracovat.

Co byste doporučil začínajícím klavíristům?

Hlavně bych doporučil najít si dobrého pedagoga. Ten vám sice nedodá talentu, ani nad vámi nebude práskat bičem, ale může vás nadchnout pro hudbu, může vám ukázat zákoutí, která by vás ani nenapadla, že hudba má, může vám z toho udělat velmi zajímavý a přitažlivý celoživotní příběh. Může vás naučit cvičit, což je naprosto zásadní věc, navíc vás může ušetřit slepých uliček a omylů, ze kterých ne vždy sama vybřednete a pokud ano, tak za strašně dlouhou dobu. Pedagog je tedy naprosto klíčový. A jakkoliv žasnu, kolik se v poslední době vyvinulo různých klavírních aplikací, a nechci je nijak zatracovat, tak si myslím, že kvalitní pedagog je naprosto nenahraditelný a pokud to jenom trošku jde, tak bych šel vždy touto cestou. Souběžně mě v této souvislosti napadla ještě jedna věc. Dnes jsou k dispozici neuvěřitelně dokonalé elektronické nástroje, které velmi zdařile napodobují klasické akustické piano, ale zase, pokud jenom trošku můžete, tak i ne zcela špičkový akustický nástroj s nějakými nedokonalostmi, díky kterému můžete zažít ponor do skutečného dřeva, který rozeznívá skutečnou strunu, je nenahraditelný.

Co je vaším snem?

Musím říct, že asi nemám jednotlivé sny. Určitě bych si ještě rád zahrál pár koncertů podobného formátu, jako byly ty s Berlínskou filharmonií, nebo bych rád hudebně zažil něco takového, co člověka stimuluje a na co potom vzpomíná. Ale vlastně, každý koncert, který je brán vážně a je pořádán v krásném prostředí nebo se špičkovými kolegy, kteří vás obohacují, je takovýto zážitek. Toto bych si opravdu přál. Potom bych si přál, navzdory tomu, že hraní na profesionální úrovni je poměrně vyčerpávají záležitost, aby mi pořád zůstala ta radost a nestalo se z toho zaměstnání. Jednoduše, aby podíl radosti na celkové činnosti byl zásadní.