„Mám rád humor, který je zdrojem radosti,“ říká básník, textař a pedagog Robin Král

Robin Král je známý především svou básnickou tvorbou pro děti. Za svou knihu Vynálezárium získal cenu Zlatá stuha a Magnesia Litera. Věnuje se však i tvorbě pro dospělé. Jedním z jeho úspěšných projektů je CD s názvem Blázinec.

Co pro vás znamená tvoření?

Tvoření je v mém životě hodně důležité. Je to stav mysli, který potřebuji pravidelně absolvovat, abych se cítil dobře. Snažím se proto najít si během pracovního týdne vždy nějaký prostor pro tvoření. Nemusí jít jenom o psaní, někdy je to třeba focení. Ten osobní prožitek dobrodružství, kdy spolupracujete s realitou na tom, co i vám samotným připadá něčím překvapivé a podnětné, je nejspíš u každé tvorby podobný. 

Co pro vás znamená poezie?

Je pro mě jednodušší říct, co pro mě znamená poezie jako pro čtenáře. Pro mě je to jedna z cest získávání nových pohledů na svět, formulování pocitů, prožitků a stavů, které člověk cítí, ale neumí je jinak postihnout.

Kdo vás přivedl k psaní vlastních textů?

Rodiče mé maminky byli spisovatelé a věnovali se i psaní literatury pro děti. Díky nim jsem získal představu o tom, jak kniha vlastně vzniká a že ji někdo musí napsat. Poprvé jsem tak s nimi vymýšlel básničky okolo svých pěti let. Aktivně jsem se potom k literatuře a poezii vrátil v období dospívání a už mi to zůstalo.

Navštěvoval jste v mládí nějaké tematické kurzy?

V době mého dospívání byla nabídka volnočasových aktivit jiná než dnes. Tematické kurzy tedy přímo ne, ale i v tomhle období pokračoval vliv mých prarodičů. Můj dědeček Ivo Štuka byl básník a textař. Psal a překládal také krásné šansonové texty pro volné sdružení Šanson věc veřejná. To mě rozhodně ovlivnilo a doteď mám k šansonu silný vztah. Zato si nepamatuju, že bych měl třeba na základce nějaký pozitivní vztah k slohovkám. Psal jsem si doma básničky, ale cestu k literatuře skrze školu jsem si našel až na gymnáziu. Hlavně díky naší skvělé profesorce Daniele Petříčkové. Ta měla vliv také na to, že jsem, podobně jako řada dalších jejích studentů, zamířil na filosofii na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy.

Studoval jste obor Filozofie a Estetika na Univerzitě Karlově a Tvorba textu a scénáře na Vyšší odborné škole Jaroslava Ježka. Co vám studium přineslo?

Po absolvování gymnázia jsem se hlásil na obě školy. Rozhodl jsem se pro dvouoborové studium Filozofie a Estetiky na Univerzitě Karlově. Tyhle dva obory mě na určitý čas natolik pohltily, že mi na vlastní tvorbu nezbývala kapacita. Když jsem v té době něco psal, zpravidla jsem zjistil, že jen reprodukuju to, čeho jsem měl v tu dobu plnou hlavu, velké myšlenky druhých. Po čase mi vlastní tvoření začalo chybět. Do dneška to ale beru jako důležité období, které mi podstatně rozšířilo obzory a prakticky ho snad také zhodnocuju, když sám učím. Po několika letech na FF UK jsem totiž zamířil i na obor Tvorba textu a scénáře na Vyšší odborné škole Jaroslava Ježka a po čase jsem tam začal působit jako pedagog. Svým studentům se snažím kromě praktických literárních dovedností zprostředkovat také rozmanitost pohledů na svět a na umění, které mi nabídla filosofie.

Jak vypadalo vaše studium tvůrčího psaní na oboru Tvorba textu a scénáře a jaké to je tam dnes vyučovat?

Mé vlastní studium na Tvorbě textu a scénáře na VOŠ Jaroslava Ježka bylo skvělé. Měl jsem také štěstí na báječný ročník. Řada mých spolužáků byla a je dosud velmi aktivních, ať už v oblasti poezie, písňových textů, nebo divadla. Tenhle obor je především jedna velká literární dílna, která rozvíjí kreativitu a proces psaní. Důležitá je zpětná vazba od pedagogů, ale také od spolužáků. Pokud máte dobrý kolektiv, jako jsem měl já, tak vás to posune hodně dopředu. Samozřejmě v konečném důsledku záleží na každém jednotlivci, kolik si toho ze studia vezme. Jako vyučující se snažíme mít ke studentům individuální přístup a přitom jim stavět do cesty konkrétní úkoly, díky kterým se budou někam posouvat. Postupně si u nás mimo jiné vyzkouší různé druhy psaní, například kramářskou píseň nebo villonskou baladu, rap, překlad Shakespeara, moderních divadelních textů nebo volný verš. Je důležité projít si aktivně různé literární formy a zjistit, co si z nich mohu sám vzít. Někdy se stane, že se během studia změní hlavní zájem konkrétního studenta. Například má zpočátku blíž k písňovým textům a nakonec se z něj stane třeba dramatik. Beru to jako kouzelnou vlastnost tohoto oboru, otevírání možností. Samozřejmě záleží i na tom, s jakou životní zkušeností do studia nastupujete. Někdo přijde hned po střední, někdo třeba ve čtyřiceti, obojí má své výhody. Důležité je skutečně chtít číst a psát a rozvíjet se. Pro mě to bylo klíčové období a myslím, že jsem se toho pod vedením Jiřího Šlupky Svěráka a Marka Staška hodně naučil.

Dá se vyučování skloubit s psaním?

Učím několik dní v týdnu a nechávám si stále prostor na vlastní autorskou tvorbu. Jsem rád na té svobodné kreativní straně. Samozřejmě že teď, když k tomu máme malé děti, musím trochu kouzlit s časem, ale rozhodně to stojí za to. Někdy je času na psaní více, někdy méně.

Podstatnou část vaší tvorby představuje tvorba pro děti. Čím vás zaujala právě dětská literatura?

Měl jsem k ní blízko už díky zmiňovaným prarodičům Iloně Borské a Ivo Štukovi, hlavně k poezii pro děti. Kromě toho jsem se ale vždy věnoval i poezii jako takové a postupně k ní přibyly písňové texty. Impulsem k prvním dětským knížkám bylo setkání s tehdejší redaktorkou nakladatelství Portál Simonou Filovou, se kterou jsme vybrali dva první náměty. Ty jsem následně rozvinul do knížek Šimon chce být krotitelem a Z Kroměříže do Paříže. Přibližně v té době jsem také začal posílat básničky do časopisů jako Sluníčko. To byly mé vůbec první publikované texty v téhle oblasti.

Co se svou tvorbou snažíte dětem předat?

Nejradši ze všeho vůbec nic, tedy pokud jde o vědomou snahu. Když se totiž dětem snažíte něco předat, tak často sklouzáváte do různých pastí. Snažím se psát jednoduše tak, aby to mě samotného bavilo číst. Líbí se mi citát, který říká, že dobrá dětská literatura není vlastně „literaturou pro děti”, ale  spíš „literaturou i pro děti”. To pro mne znamená závazek vzít vždy do hry také dospělého čtenáře, který knihu s dítětem čte. Kromě toho si myslím, že děti jsou často podceňovány a rády nakukují o kousek výš nad svou aktuální laťku.

Přesto zpracováváte pro děti nejen humorné, ale také edukativní knihy. Můžete nám nějaké představit?

Takovým specifickým příkladem je třeba knížečka Franta spadl blízko školy. Měl jsem před několika lety úraz a ležel jsem nějakou dobu se zlomeninou obličejové kosti v nemocnici. Napadlo mě, že to musí být pro děti náročné, když se dostanou poprvé do nemocnice. Aby se tam mohly snáze zorientovat, napsal jsem o tom veršovanou knížku pro nejmenší. Franta musí po úrazu na operaci a v nemocnici se setkává poprvé například s kapačkami nebo vizitami. Výbornou práci na knize odvedla ilustrátorka Tereza Vostradovská. Já nejraději pracuji s edukativní složkou tak, že si fakta beru pro své básničky jako náměty a východiska, mým cílem je ale až konkrétní zpracování. Předání konkrétních informací dětem sám pro sebe vnímám spíše jako vedlejší produkt. Viz například knížku Vynálezárium nebo nonsensové leporelo o zvířecích rodinkách Když dá husa huse pusu, které jsme těsně před covidem udělali s Andreou Tachezy. Kromě přímé naučnosti je pochopitelně vždy v textech přítomno něco, co bych spíš než termínem edukativnost pojmenoval jako hodnotovou orientaci. Rozlišování dobra a zla, důležitost mezilidských vztahů, ohleduplnost vůči přírodě a podobně. Jsem ovšem vděčný, když mám pocit, že se mi daří čtenáře nepoučovat, to jednoduše nikdo nemá rád, a navíc to ani nefunguje.

Co pro vás znamená humor?

Mám rád humor, který je zdrojem radosti. Humor navíc dokáže hravou formou přinést nečekaný pohled na skutečnost. Líbí se mi na něm i to, že v sobě může nést kromě samotného vtipu i nějakou životní zkušenost. Tohle je typ humoru, který je mi velmi blízký a snažím se ho docílit.

Kniha Z Kroměříže do Paříže hravou formou vypráví zajímavosti o jednotlivých českých a evropských městech. Jak vás toto téma napadlo?

To byl právě ten první nápad na dětskou knížku, se kterým jsem přišel do nakladatelství Portál. Měl jsem několik básniček na téma evropských metropolí a říkal jsem si, že by to mohlo někoho zajímat. Nakonec jsme knihu rozšířili ještě o česká města. Pro mě je to hlavně soubor hravých básniček, které mimoděk zábavnou formou sdělují dětem několik zajímavostí o městech. Formálně mají blízko k limeriku, mé oblíbené básnické formě, ke které jsem se poté ještě několikrát vrátil.

Vaše knihy jsou bohatě ilustrované. V čem spatřujete hodnotu ilustrace?

Ilustrace je v dětských knihách naprosto zásadní. V leporelech a knihách s dětskými básničkami dochází k absolutnímu propojení textu a ilustrace. Když otevřu knihu, dostanu se nejprve do světa ilustrátora a z něj až k textu. Každá ilustrace přitom vytváří jiný svět a text se stává jeho konkrétním hlasem. Nezáleží přitom tak moc na tom, zdali nejdřív vznikal text, či ilustrace. Důležité je, jestli fungují dohromady. Ten, kdo udává tón, je většinou právě ilustrátor. Sám jsem měl doposud na ilustrátory a ilustrátorky veliké štěstí.

Mnoho z vašich dětských knih získalo ocenění. Kterého si vážíte nejvíce a proč?

Pochopitelně si velmi vážím ceny Magnesia Litera. To, že má tato cena literaturu pro děti a mládež jako jednu z hodnocených kategorií, pomáhá tuto oblast zviditelňovat. Přiznám se, že mi ocenění za knížku Vynálezárium pomohlo například k většímu sebevědomí při prezentaci mé práce vůči nakladatelstvím a podobně. Mám také rád atmosféru kolem ceny Zlatá stuha. Je to jedna z příležitostí k setkávání celé komunity lidí okolo dětských knížek, ať už se jedná o autory nebo ilustrátory, překladatele, nebo redaktory. Také je to cena představující určitou kontinuitu. Když jsem před několika lety získal Zlatou stuhu za svůj překlad úpravy Ezopových a Kiplingových bajek, byl jsem hrdý už jen proto, že jsem věděl, že stejnou cenu dostal rok předtím profesor Jiří Pelán za překlad Malého prince.

Při své tvorbě si hrajete nejen s obsahem, ale také s formou. Jako příklad bych uvedla vaši knihu Vynálezárium. Můžete přiblížit, jakým formám se zde věnujete a jaká vám je nejbližší?

Kniha Vynálezárium je zajímavá už tím, jak vznikala. Sešli jsme se totiž hned na začátku ve třech, konkrétně já, ilustrátorka a grafička, a uvažovali jsme ještě spolu s šéfredaktorem Běžílišky Františkem Havlůjem o tom, jakou udělat knihu. Záměrem bylo vytěžit maximum ze setkání textu, ilustrace i typografie. A to nás právě vedlo k myšlence opakovat v knížce různé básnické formy. Jejich užití totiž umožnilo vytvořit kapitoly z textů se stejným rozsahem a členěním, čímž mohla vedle textu a ilustrací Jany Hruškové výrazně vyniknout i typografie Zuzany Vyhnánkové.

Spolupracujete také s rozmanitými hudebními skladateli na písňové tvorbě pro děti i dospělé. V čem se podle vás odlišuje psaní básně a písňového textu?

Můj dědeček v jednom rozhovoru říká, že báseň je taková kulička. Básník ji vytvoří, je hotová a čtenář si s ní musí nějak poradit. Písňový text je ale v první fázi spíš materiálem pro společnou práci textaře a skladatele. Myslím, že to je docela výstižné. Když pracujete na písňovém textu, necháváte otevřené různé dveře, kudy může hudební skladatel vstupovat. Máte například jistou představu o rytmu, ale melodie ji může interpretovat zcela po svém. Samotným textem nemusíte říct úplně všechno, hudba ho dotvoří a posune nejen po formální, ale i po významové stránce. Proto je tak vzrušující spolupracovat s dobrými skladateli a interprety. Je to analogie toho, jak funguje spojení textu a ilustrace.

S kým jste měl možnost spolupracovat na písňové tvorbě pro děti?

Co se týče písniček pro děti, zásadní pro mě byla například spolupráce s Jiřím Škorpíkem. Díky němu jsem se také dostal k Divadlu Spejbla a Hurvínka, kde jsem se pak jako textař a později i jako scénárista účastnil práce na mnoha představeních, a to včetně aktuálního Hurvínek a král blecha. Důležitá pro mě byla také spolupráce se skladatelem Petrem Pazourem a jeho bratrem Jiřím Pazourem. S ním jsme dali dohromady knihu a CD Písničky na hraní, kde naše věci nazpívali například Jitka Molavcová, Magdalena Reifová, Petr Vacek, Zdeněk Hříbal nebo Filip Sychra.

Přesuňme se teď k tvorbě pro dospělé. Zmínila bych zde váš umělecký projekt s názvem Blázinec, na kterém jste spolupracoval s Janem Lstibůrkem. Můžete nám přiblížit, o co se přesně jedná?

To byla taková naše vysněná spolupráce. S Honzou Lstibůrkem jsme se potkali na Vyšší odborné škole Jaroslava Ježka a jedna z prvních věcí, na kterých jsme spolupracovali, byly písničky do mé tamější absolventské práce. Do budoucna jsme si říkali, že bychom spolu rádi vytvořili originální šansonovou desku. Přemýšleli jsme o námětu a napadly nás právě psychické poruchy. Nechtěli jsme popisně dokumentovat jednotlivé diagnózy, natožpak je nějak zlehčovat. Zobrazili jsme zkrátka svět normálního člověka s tím, jak by asi vypadaly jeho zvláštní duševní sklony a zlozvyky dotažené ad absurdum. Původně jsme tuto věc realizovali ve formě divadelní revue. Myslím, že to byl Ondřej Ládek alias Xindl X, kdo nás hned začal přesvědčovat, abychom z toho vytvořili desku. Pamatuji se, jak jsme tenkrát s Honzou Lstibůrkem seděli před nahrávacím studiem Marka Štiftera a říkali si, koho bychom si vybrali pro jednotlivé písně, kdybychom si mohli zvolit jakékoliv interprety. Byl to takový náš tým snů a ono se nám ho nakonec podařilo téměř kompletně obsadit. Pro spolupráci jsme domluvili například Jiřího Suchého, Marka Ebena, Tomáše Kluse, Ivana Hlase, Báru Basikovou, Ewu Farnou, Wabiho Daňka nebo Davida Kollera. Bylo úžasné sledovat, co s konkrétním textovým a hudebním materiálem dovedou udělat takto svébytní a různorodí interpreti. Každý písničku posunul někam úplně jinam, někam dál, v intencích našeho směru, ale tam, kam jsme sami předem vůbec nedohlédli.

Máte široký pracovní záběr. Kromě vlastní tvorby se věnujete také překladům dětských knih především z anglického do českého jazyka. Na který překlad jste nejvíce hrdý?

Asi na knihu Svět je kulatý od Gertrudy Steinové. Je to naprosto originální a magická kniha. Bylo velmi zajímavé ponořit se do překládání a pokusit se vystavět znovu její jazyk. Je to text, který z dálky sice vypadá jako próza, ale každou chvíli se začne rytmizovat a rýmovat, je založený na pravidelném opakování, práci s barvami a tvary a dalšími symboly. Přesto mám opakovanou zkušenost, že když jsem četl tu knihu prvňáčkům nebo druhákům, chtěli číst další a další kapitoly. Dost mě překvapilo, že Gertruda Steinová, intelektuální autorka, jejíž texty pro dospělé jsou čtenářsky velmi náročné, dokázala ve své tvorbě pro děti být při vší originalitě tak podmanivá a citlivá.

Kde hledáte pro tyto texty nejčastěji inspiraci?

To záleží na tom, v jaké oblasti literatury se zrovna nacházíme. U dětských knih je to momentálně jednoduché. Od doby, co máme sami doma dvě děti, tak je ta inspirace od nich opravdu intenzivní. Může to znít jako klišé, ale myslím si, že stačí být pozorný a poslouchat, co říkají. Také je to pro mě jistá forma dialogu s nimi napříč časem. Než totiž kniha vyjde, trvá to zpravidla rok nebo dva. Když vidím, že i pak knihy u dětí fungují, mám z toho dvojnásobnou radost. Takovou nedávnou pozitivní zkušenost mám třeba s leporelem Bydlíme hned vedle zoo, které krásně ilustrovala Alice Nikitinová.

Co byste jako autor doporučil začínajícím autorům?

Doporučil bych jim především to, aby četli. Například u přijímacích zkoušek na Tvorbu textu a scénáře se občas setkáváme s výroky některých začínajících autorů v tom smyslu, že poezii moc nečtou, protože se nechtějí nechat nikým ovlivnit. Člověk je nicméně jako autor vždy něčím ovlivněn, a tak je lepší pracovat vědomě na tom, abych byl ovlivněn kvalitními autory. Jakmile jich je ve vaší čtenářské zkušenosti větší množství, už to samo vytváří prostor pro originalitu. Myslím, že by si začínající autoři měli také ve svém psaní zkusit hodně různých věcí, i když pro ně třeba některé budou lehce za hranicí jejich komfortní zóny. Mám tím na mysli například rozmanité styly a formy. V neposlední řadě je dobré setkávat se s dalšími autory, se kterými mohou vzájemně mluvit o své tvorbě. Setkání s perspektivou dalších autorů vás mohou dost posunout. Kromě toho vám to může pomoci zefektivnit proces psaní. Každý autor zná situaci, kdy něco napíše a potom se k textu vrátí až s nějakým časovým odstupem, aby pak lépe viděl, co to vlastně napsal. Pokud máte průběžnou reflexi od jiných kompetentních lidí, naučíte se sami rychleji nahlížet na vlastní texty objektivněji. Mimochodem, existuje jedna škola, která takové prostředí pro autory záměrně vytváří…

Plánujete v současnosti vydání nějaké nové knížky pro děti či dospělé?

Nedávno jsem přebásnil do českého jazyka dětskou knihu Komu psala Beruška, kterou napsal ukrajinský básník Grigorij Falkovič. Ta je zřejmě tím nejbližším, co se chystá vyjít. S mladou ilustrátorkou Barborou Burianovou jsme díky Centru české dětské knihy vytvořili knížku o mravencích Ať žije královna! Ta by měla jít do tisku na přelomu roku. A také příští rok vyjde Probouzecí knížka, další z řady knih pro hodně malé děti navazující na knížky Jeje, Jeje, Jeje něco se mi děje, Opatrně na to mrně a Usínací knížku. Co se týče autorského čtení pro děti a rodiče, čeká mě 7. listopadu čtení v Městské knihovně v Praze na pobočce Velký mlýn, na které čtenáře srdečně zvu.