„Jazz je hudba plná překvapení,“ říká klavíristka a hudební skladatelka Kristina Barta

Vystupovala na prestižním jazzovém veletrhu Jazzahead a natočila album se špičkovým slovinským tenor saxofonistou Jure Puklem. V tomto rozhovoru vás Kristina Barta seznámí se svou cestou na česká i světová pódia a světem jazzu.

Co pro vás znamená tvorba?

Tvorba je náplní mého života.

Pamatujete se na své hudební začátky?

Má hudební cesta byla naprosto přirozená. Hudba mě velmi bavila, nikdo mě proto nemusel do ničeho nutit. Rodiče pouze dbali na to, abych byla důsledná v přípravě na jednotlivé hodiny.

Vedli vás rodiče aktivně k umění?

Doma se všechno pořád točilo kolem hudby, zejména kolem jazzové hudby. Není proto divu, že mě rodiče vedli od dětství k hudbě, zejména té jazzové. Přáli si, abych uměla hrát na nějaký hudební nástroj a jednou mohla hrát například v kapele nebo orchestru. Nastoupila jsem proto se sestrou do základní umělecké školy, následovalo hudební gymnázium, konzervatoř a vysoká škola. Takže jsem to dělala všechno postupně jako podle návodu.

Váš tatínek byl také hudebník.

Ano, můj tatínek byl velmi hudebně založený, hrál na kontrabas. Kromě toho jsme měli doma klavír, který mě už od dětství fascinoval. Takže to vypadalo tak, že já jsem hrála na klavír, sestra zpívala a táta nás doprovázel na kontrabas. U nás doma se celkově hodně muzicírovalo. Jezdilo k nám mnoho přátel rodičů, amatérských nebo i profesionálních muzikantů. Dlouho do noci se u nás potom jamovalo. Obě se sestrou jsme tehdy nechtěly spát a chtěly jsme být spolu s rodiči a hrát s nimi.

Video: Kristina Barta at the Jazzahead! 2021 – Virgin in Berlin: https://www.youtube.com/watch?v=wUhWpvQBBv8

Jak jste se dostala ke klavíru?

Doma jsme měli klavír a další hudební nástroje jako zobcovou flétnu, baskytaru, kontrabas nebo bicí. Bylo jenom na nás se sestrou, co si vybereme. Já si hned zvolila klavír a sestra zpěv, takže jsme si vlastně vybraly to, čím se dnes živíme. Když jsem se potom hlásila na základní uměleckou školu a prošla jsem talentovými zkouškami, nastoupila jsem na dva obory, konkrétně na klavír a zobcovou flétnu. Ani nevím proč, dva obory byly tenkrát asi takovým trendem. Cesta ke studiu hry na klavír byla potom poměrně dlouhá a trnitá. Vlastně se to všechno rozhodlo, až když mi bylo přes dvacet let. Studovala jsem totiž prvně na hudebním gymnáziu dechový nástroj, konkrétně hoboj, a k tomu byl jako povinný předmět klavír. O volbě hlavního hudebního nástroje na tomto gymnáziu se přitom rozhodovalo přibližně v mých dvanácti letech a rodiče mi tenkrát doporučili právě hoboj. Klavír jsem ale stále milovala a pravidelně jsem na něj doma cvičila.

Jak probíhalo studium na hudebním gymnáziu a co vám přineslo?

Jednalo se o osmileté gymnázium se zaměřením na hudbu. Kromě standardních předmětů jsme měli hlavní hudební nástroj a klavír a k tomu samozřejmě volitelné předměty jako například orchestr. Denní režim byl pro studenty poměrně náročný, protože jsme byli ve škole prakticky od rána do večera a nebyl čas na nic jiného. Ale mě to jednoduše bavilo. Líbilo se mi, že jsem se nevěnovala jenom hudebnímu nástroji, ale byly tam i předměty jako matematika, fyzika nebo chemie. Na gymnáziu byli navíc skvělí pedagogové, například na literaturu, dějepis nebo umění. Přiznávám, že jsem v té době byla trochu rebel, ale studium mě přesto velmi bavilo, i když to tak na první pohled třeba nemuselo vypadat. Souběžně chápu, že někomu, kdo je rozhodnutý se celý život věnovat hudbě, může připadat zbytečné absolvovat všechny tyto předměty, ale to je na uvážení každého člověka.

Po studiu hudebního gymnázia a konzervatoře jste pokračovala ve studiu klavíru na HAMU. Co bylo pro vás tím nejdůležitějším bodem ve vašem studiu?

Pravděpodobně to, že jsem tam potkala pedagoga a legendárního jazzového klavíristu Karla Růžičku. On byl totiž takový můj mentor a velmi mě motivoval, aniž o tom věděl. Každá jeho věta a každé jeho slovo bylo pro mě velmi důležité a dávalo mi motivaci. Musím se totiž přiznat, že mám poměrně malé sebevědomí a moc si nevěřím. Doteď, když je mi ouvej a hudebně si nevěřím, tak si na něj vzpomenu, a to mi pomůže. Jeho existence v tomto světě byla totiž velmi čistá, byl to velmi krásný a upřímný člověk.

Čím si vás získal právě jazz?

Pokud bych to měla rozebrat úplně na atom, myslím, že je to právě barva jazzové hudby. Pro jazz jsou totiž typické určité věci, například intervaly jako tritón, tedy zvětšená kvarta, takzvané „blue note“, existují i modální stupnice používané v jazzu. Kromě samotné barvy hudby se mi líbí také tečkovaný rytmus a jeho houpání a veselost. Navíc jsem v pozdějších letech pochopila, že jazz je plný svobody. Naprosto.

Video: Kristina Barta Quartet at the Jazzahead! 2021 – Third Night: https://www.youtube.com/watch?v=n2rBMlivZkE

Jak bys lidem ve zkratce představila jazz?

Pokud to velmi shrnu, zmínila bych rozhodně jedno z prvních jazzových období, tedy 20. léta 20. století. Za další dekády se ale jazz velmi vyvinul. Dnes už je pojmenování toho, co je jazz, opravdu obrovské. Vlastně ani nevím, proč se to pořád ještě nazývá jazz. Osobně bych hudební žánry vůbec nepojmenovávala. Ale chápu, že například pro základní orientaci lidí a hudebních kritiků je to důležité. Jinak by to byl takový oceán hudby. Z druhé strany, představa oceánu hudby je pro mě nádherná.

Co byste doporučila lidem, kteří nemají s jazzem zkušenosti, aby si poslechli?

Osobně si myslím, že za ty dekády zůstala už jenom jedna jediná věc, která je všem podžánrům jazzu společná, a to je improvizace. To znamená, že pokud by se mě člověk zeptal, co je jazz, co si má pustit a jak ho má uchopit nebo pochopit, řekla bych mu, aby si poslechl blues, Dixieland, swing, be-bop, zkrátka ta první období jazzového žánru. Důležité přitom je, že každé jazzové období je trochu jiné. Když si potom posluchač poslechne současný jazz, je všechno úplně jinak. Je to spousta hudby. Společná je tomu přitom asi jenom zmiňovaná improvizace. V předchozí odpovědi jsem hovořila také o jazzové barvě. Je to určitá harmonie, která se v jazzu pravidelně objevuje, akordy jsou celkově odvážnější a zahuštěnější. Někomu to může připadat méně libozvučné, protože možností pro skladatele je opravdu hodně. Jazz podle mě nemá hranice. Souběžně improvizace nemá hranice. Pokud jde proto posluchač na koncert, nikdy to nebude stejné, naopak, pokaždé to bude jiné. Hudebníci budou mít jinou náladu, kterou budou projektovat do hudby, souběžně jednotliví hudebníci spolu navzájem komunikují, a proto to bude mít nakonec vždy jinou podobu. Jazz je hudba plná překvapení.

Máte nějakého oblíbeného jazzového interpreta?

Pro mě je to jazzový klavírista a skladatel Keith Jarrett. Říkám si, že to snad ani není člověk, ale nějaká nadpozemská bytost, která zhmotňuje něco, co vychází z úplně jiné dimenze. Jako by byl zprostředkovatel nějaké vesmírné energie, kterou vkládá skrze své prsty do klavíru. Je to pro mě zcela zásadní člověk.

Založila jste hned několik úspěšných hudebních uskupení. Můžete nám je představit?

Pro mě je nejdůležitější současné hudební uskupení, a to Kristina Barta Quartet. Během mé hudební cesty jich ale bylo, pravda, více. Osobně to mám nastavené tak, že s každým obdobím nebo albem hudební uskupení obměňuji. Každopádně, zásadní pro mě byl rok 2016, kdy jsem začala spolupracovat s kontrabasistou Janem Fečem a bubeníkem Markem Urbánkem. Nejprve jsme spolu vytvořili Trio, poté Quintet. Z původní sestavy spolupracuji dnes již jen s Markem Urbánkem, svým manželem.

VIDEO: Kristina Barta Quartet feat. Jure Pukl: (1) Kristina Barta Quartet feat. Jure Pukl (CZE, SLO) - Jazzinec 2023 - YouTube

Kde hledáte nejčastěji inspiraci pro skládání hudby?

Mou největší inspirací jsou asi zážitky. Pokud by se nic nedělo, tak toho moc nenapíšu. Aktuálně například zhudebňuji svůj porod.

Kromě toho vystupujete také se svou sestrou zpěvačkou Martinou Barta.

Hudební spolupráce s mou sestrou je velmi bouřlivá. Hrajeme často ve dvou, a to skladby, které si moje sestra vybere. Spíš je to o tom, že před sebou máme nějaký důležitý koncert, pro který připravíme repertoár. Myslím si, že má sestra je výborná zpěvačka, a byla bych proto ráda, kdybychom spolu vydaly v budoucnu vlastní autorské album.

Máte za sebou mnoho úspěchů.

Můj největší úspěch je vystoupení na veletrhu Jazzahead, na kterém hraje asi 35 jazzových kapel z celého světa. Vybírá se přitom asi z 800 kapel. O tomto veletrhu vím už několik let. Jakmile jsem se o něm dozvěděla, řekla jsem si, že se ho chci jednoduše zúčastnit. Dala jsem si to proto jako cíl. Tehdy to pro mě bylo naprosto nepředstavitelné se tam dostat. Ale potom se to stalo. Před dvěma lety jsem se tam hlásila s hudebním uskupením Kristina Barta Quintet a dostali jsme se tam. Tehdy jsem se z toho dokonce rozbrečela, když mi přišel e-mail, že nás berou. Vystoupit na veletrhu Jazzahead pro mě totiž bylo úplně top.

Co vám účast na Jazzahead přinesla?

Mně to v tu chvíli nepřišlo tak zásadní jako teď. Když se podívám do minulosti a vzpomenu si na všechny dosažené úspěchy, tak si uvědomím, že svou práci dělám dobře. Občas se totiž zamýšlím nad tím, proč se tomu vlastně věnuji a jestli je to dostatečně dobré. Potom si ale vybavím, jak jsme hráli například v jednom z nejslavnějších jazzových sálů na světě v Amsterodamu, a tak si řeknu, že se nám nakonec podařily hezké věci a jsem za to velmi ráda.

Vystupujete na českých i zahraničních koncertních pódiích.

Ano, baví mě koncertování v České republice i v zahraničí. Mám totiž velmi ráda cestování a to, že se něco děje. Díky své kapele jsem se podívala do mnoha evropských metropolí, do kterých bych normálně nezavítala, protože na to jednoduše nemám dostatek času. Několikrát jsem tak byla v Paříži nebo zrovna nedávno jsem se vrátila z Osla, což byla má první návštěva severské země. Cestu do zahraničí beru zodpovědně, souběžně se snažím vyhradit si čas na poznávání daného města a země. Je to pro mě totiž takové vybočení z každodenního stereotypu. Dovedu ale pochopit také muzikanty, kteří jsou už z neustálého cestování unavení.

VIDEO: Kristina Barta – Love and Passion (feat. Martina Barta): https://www.youtube.com/watch?v=5K-klIK_rEI

V čem se liší české a zahraniční publikum?

Ono záleží na tom, jaká je to země. V každé zemi totiž mají jiné posluchače. Posluchači jazzu jsou navíc jinak vychovaní. Když jsme byli například v Polsku, tak koncertní sál byl naprosto plný, a to, jak se říká, až po střechu. Seděli tam mladí lidé, dospělí, ale i babičky a dědečkové, kterým mohlo být i přes 80 let. To jsou věci, kterých si hned všimnete a řeknete si, že to jste ještě snad nikdy neviděli.

Nahrála jste několik cédéček. To nejnovější se jmenuje Endless Questions and Answers. Jaké otázky a odpovědi jste si přitom pokládala?

Nové album zhudebňuje rozmanitá témata. Každé je přitom zcela odlišné. Zmínila bych ale například téma osobní svobody. Myslím si, že mnoho lidí si nepoloží otázku, zdali by mohli být více svobodní a jak toho dosáhnout. Pro někoho jiného toto téma zase není vůbec důležité, nebo ho o tom dosud nenapadlo přemýšlet. Dalším tématem jsou velké osobní ztráty. Když někdo o někoho nebo o něco přijde, jak se ten konkrétní člověk cítí a co se v něm odehrává. Celkově mohu říci, že se témata na desce hodně prolínají s mým životem. Posluchače se potom snažím prostřednictvím hudby podnítit k tomu, aby si konkrétní otázku také položili.

Jak probíhalo samotné nahrávání?

Bylo krátké, intenzivní a přineslo kýžené ovoce.

Na nahrávce jste spolupracovala se zmiňovaným špičkovým slovinským tenor saxofonistou Jure Puklem.

Chtěla jsem oslovit někoho, kdo má velké zkušenosti, někoho, kdo by mě posunul ještě někam dál. Začala jsem proto přemýšlet nad tím, kdo by to mohl být, s kým bych mohla spolupracovat na svém novém albu. Potom mě napadl Jure Pukl. Ve Slovinsku totiž pořádá jazzový workshop, na který zve světové špičky jazzové hudby, tradičně tam bývá hodně hudebníků z New Yorku z USA. Tam jsme se vlastně poprvé osobně potkali. Když jsem proto měla napsanou hudbu na desku a měli jsme natočené demo ze zkušebny, tak jsem mu to poslala a napsala mu dlouhý e-mail, že bych byla ráda, kdyby si to poslechl a natočil se mnou zmiňovanou desku. On mi odpověděl, že do toho se mnou velmi rád půjde. Jure měl ode mě tedy nahrávky a noty, poté jsme spolu udělali tři nebo čtyři koncerty, abychom se pořádně sehráli. Reálně to vypadalo tak, že jsme se sešli na letišti v Oslu, kde jsme měli následující den koncert. Bylo to zvláštní, protože jsme se ještě pořádně neznali. Naštěstí si to všechno okamžitě sedlo. Jsem za to velmi ráda, protože to není samozřejmost, že si to sedne hudebně a také lidsky.

Věnujete se také pedagogické činnosti. Co se vám na ni nejvíce líbí?

Souvisí to s tvorbou, protože pedagogickou činností pomáhám dětem nebo dospělým utvářet hudební vkus. Tím, že dělám jazz, jim mohu otevřít vrátka do populární hudby, kterou většinou chtějí hrát, nebo potom i do vyššího levelu, do jazzové hudby.

VIDEO: Kristina Barta – Endless Questions and Answers / Album Trailer: https://www.youtube.com/watch?v=Stn-s_gI_DA

Jak se vám daří skloubit profesní a rodinný život?

Nu, odnesla to zejména moje maminka, která toho má teď poměrně hodně na práci. Trochu z toho mám výčitky, protože ona už má také svůj věk. Osobně se snažím dělat vše dobře. Nepolevovat v práci, být dobrý hudebník, lídr kapely, pedagog a přitom být dobrá máma. Mám radost, že se mi daří od začátku s mou malou dcerou všude být. Když to totiž alespoň trochu šlo, jezdili jsme všude spolu.

Máte nějaký profesní sen?

Mám profesní sen. Chtěla bych prorazit v zahraničí a snadno tam domlouvat koncerty a účast na hudebních festivalech. Byla bych také velmi ráda, pokud by má tvorba měla dosah i za hranice České republiky.

Co byste doporučila začínajícím klavíristům a skladatelům?

Začínajícím klavíristům bych doporučila, aby cvičili techniku a aby přemýšleli nad zvukem a poslouchali se. Skladatelům bych potom doporučila, aby byli trpěliví a aby se nebáli jít s kůží na trh, protože právě chození s kůží na trh je posiluje a posouvá dál.

Plánujete v nejbližší době vydání nového CD nebo koncert?

Ráda bych začala v únoru pořádat house koncerty. Na nové album jsem totiž vymyslela na serveru Donio sbírku a jedna z odměn jsou vstupenky právě na tyto house koncerty pro přibližně dvacet posluchačů. Konkrétní termíny budou uvedeny kolem listopadu. Pokud se to vydaří, mám s tím další plány. Potom je důležité, že aktuálně komponuju pro Symfonický orchestr Českého rozhlasu (SOČR) a můj Quartet. Premiéru si budou moci zájemci poslechnout v dubnu v pražském Centru současného umění DOX. Pracuji také na instrumentálně - vokálním albu Krajiny, které bych ráda natočila příští rok, pokud se mi podaří sehnat finance