Co pro vás znamená tvoření?
Pociťuji ve svém životě touhou tvořit a souběžně touhu zbavit se tohoto puzení. Já jednoduše nemohu bez výtvarného umění existovat. Je to podobné, jako když hudební skladatelé musí napsat skladbu, tak já nemohu jinak než malovat. Myslím si, že je škoda, pokud má člověk nadání a nechce se mu tvořit. Člověk se totiž touto aktivitou rozvíjí a umění samotné potom rozvíjí společnost. A společnost mu to zase vrací tím, že podporuje umění, když se umělecky vzdělává, chodí do uměleckých galerií a obchodů s uměleckými potřebami. Bez toho to prostě nejde.
„TVOŘENÍM SE ČLOVĚK ROZVÍJÍ“
(Veronika Tučková)
Jaká byla vaše cesta k výtvarnému umění?
Malování má v naší rodině tradici. Má prababička byla vizionářka a léčitelka. Celodenní kontakt s lidmi byl pro ni náročný, večer proto malovala, aby se odreagovala. Věnovala se také naivnímu malířství. Babička se zase věnovala malbě přírody, zejména květin. Měla dokonce vystudovanou i uměleckou školu. Babička mi ale říkala, že mi nebude pomáhat, že si musím cestu najít sama. Tak jsem kreslila a kreslila. Na základní škole mi potom učitelka doporučila jít na střední uměleckou školu, já se ale zamilovala do koní. Šla jsem proto na střední školu zemědělskou zaměřenou na koně a potom pokračovala ve studiu na vysoké zemědělské škole. Nakonec mě ale láska k umění přemohla a začala jsem malovat naplno.
„NAKONEC MĚ LÁSKA K UMĚNÍ PŘEMOHLA A ZAČALA JSEM MALOVAT NAPLNO“
Výtvarnému umění jste se věnovala také pod odborným vedením. Kdo vás nejvíce ovlivnil?
Absolvovala jsem několik výtvarných kurzů, například u Niny Hedviky Hrdinové. Asi nejvíce jsem se toho ale naučila u akademického malíře Jiřího Housky, který mě několik let umělecky vedl. A stále si k němu občas chodím pro radu. Naučil mě především základy kresby a malby. Považuji za důležité, že mi vysvětlil věci jako proporce, tahy štětce, míchání barev nebo používání oleje. U Jiřího Housky považuji za úžasné, že je velmi všestranný. Umí dobře kreslit i malovat a mimo jiné také dobře učit. Ví, kdy má udělit radu a kdy zase pochválit. Hodně jsem se toho u něj naučila.
(Veronika Tučková)
Jak probíhalo hledání vašeho výtvarného jazyka?
Hledala jsem něco, v čem bych se cítila doma. Nejprve jsem se hledala v realismu, ale nebylo to ono. Je to jako s lidmi, s někým si sednete a s někým ne. Zkusila jsem potom abstrakci, vznikl první obraz a já si to nesmírně užila. Boty abstrakce mi sedí víc než jiné boty. Podle mého názoru je ale důležité projít si realismem a mít jeho základy. Pro tvorbu abstrakcí jsem to potom využila. Nepřemýšlím tolik nad tím, jak obraz technicky provést, ale více nad tím, co chci namalovat. U abstrakce maluji věci jinak než je vidím. Snažím se opustit vlastní ego a malovat přímo z podvědomí. Maluji jednoduše to, co cítím. A proč mě abstrakce zaujala? Protože se mi líbí hra umělce a pozorovatele, kdy malíř něco namaluje a pozorovatel si do toho obrazu promítne různé věci, které ho napadnou. Malovala jsem například dub a známá mi řekla, že v tom vidí mužský akt.
„MALUJI JEDNODUŠE TO, CO CÍTÍM“
Co vás ve tvorbě nejvíce inspiruje?
Inspiruje mě zejména hudba. Při malování poslouchám většinou vážnou hudbu, zejména Ludwiga van Beethovena, Fryderyka Chopina, Dmitrije Šostakoviče nebo Sergeje Rachmaninova. Mám ráda i filmovou a trochu i popovou hudbu. Hudbu přitom vnímám barevně, pomáhá mi v malování. Podobně tomu je i s rytmem, který občas spojím s tahem štětce. Někdy potřebuji získat hudbu a rytmus do těla, někdy zase potřebuji ticho. Ticho je jakýmsi kontrastem k hudbě. V tichu jsem více sama se sebou. Dále mě inspirují pravidelné procházky po přírodě a věci, které během dne zažiji. V přírodě si postupně vytvořím představu obrazu, kterou následně přenesu na plátno. Pracují tak například i někteří hudební skladatelé, kteří si složí hudbu v hlavě, potom ji již jako hotovou zapíšou do not. Je to těžké někomu vysvětlit, ale i tato myšlenková část k malování patří a významně mě ovlivňuje. Dále mě inspirují konkrétní místa. Když jsem například zpracovávala velkou zakázku do odsvěceného barokního kostela, tak jsem se nechala inspirovat nejen svými prožitky, ale také kostelem. Podobně to je u obrazu na zakázku, tam mě zase inspiruje to, pro koho daný obraz vytvářím. Maluji potom tak, jak to přichází.
„NEJVÍCE MĚ INSPIRUJE HUDBA A PROCHÁZKY PO PŘÍRODĚ“
(Veronika Tučková)
Jak vzniká vaše abstrakce?
Jedna část je myšlenková, o té jsme se už bavily, a druhá část je technická. Zatímco první část probíhá delší dobu, druhá je podstatně rychlejší. Jedná se o přípravu plátna, štětců nebo stěrek. Když mám vše přichystáno, tak si vytvořím barevná spektra, nejčastěji přitom pracuji s červenou a modrou v kombinaci se žlutou, a pustím se do práce. Vymačkám barvy, které chci na obraze mít a beru si do rukou jednotlivé malířské nástroje. Maluji, občas od obrazu odstupuji, abych měla nadhled. Mám přitom stále puštěnou hudbu. Je to adrenalin. Na samotný závěr potom často dělám lazuru, díky které lze dosáhnout větší hloubky obrazu. Celkově jsem schopna malovat maximálně pět hodin denně. A jak dlouho to celé trvá? Samotná malba obrazu od myšlenky přes realizaci až po výstavu je dlouhý proces. Na některých obrazech pracuji klidně i jeden až dva roky. Do budoucna bych potom chtěla více experimentovat s barvami, zkoušet s nimi nové věci. Další mou výzvou je hledat rovnováhu mezi barvou a kompozicí. Je potřeba se pořád posouvat dál, aby člověk nezůstal na jednom místě.
Jaká témata se vaší tvorbou nejvíce prolínají?
Část mých obrazů má nějaký konkrétní námět a část je spontánních. Když jsem realizovala výstavu v kostele, měla jsem tam tematické obrazy jako Anděl nebo Panna Maria. Další výstava se bude jmenovat Momenty a momentky. Ta bude v příštím roce. Momentky budou přitom představovat díla enkaustiky, momenty potom oleje. Dále se zaměřuji například na vnímání našimi smysly. Pomocí smyslů totiž můžeme vše vidět, slyšet nebo cítit, což není zdaleka samozřejmostí. Věnovala jsem tomuto tématu několik mých obrazů. Zajímám se také o existenciální psychologii, kdy si při reflexi smrti více vybavím život. Tím jsem schopna lépe žít. Kreslila jsem k tomuto tématu například triptych Pramen řeky, Proud řeky a Podzim oceánu. Řeka přitom znázorňuje život. Jako symbol života vnímala řeku dokonce i má prababička.
(Veronika Tučková)
Jak se vám daří skloubit rodinu a malování?
Občas je náročné skloubit rodinu a malování. Takže si většinou musím odskočit od role matky k výtvarnému umění. Nejlépe se mi potom tvoří, když jsem sama doma, ale není to tak často. Malování je pro mě důležité. Některé obrazy jsou pro mě terapeutické. Nachází se v nich mé emoce. Emoce totiž nemůžeme vždy uplatňovat v čase, kdy na nás přicházejí, ale plátno to všechno snese. Na plátně si mohu všechno odžít, nemusím se na něm přetvařovat. K výtvarnému umění se snažím vést i svou dceru. Za důležité považuji, že jí to baví. Když jsem ji postavila ve dvou letech ke stojanu, měla z toho radost. Nakreslila už své první obrazy, které byly vystavené v Café Spirit v Praze.
„OBČAS JE NÁROČNÉ SKLOUBIT RODINU A MALOVÁNÍ“
Co pro vás znamená vystavování?
Nejsem ten typ, co maluje do šuplíku. Potřebuji kontakt s pozorovatelem. Tím, že jsou abstrakce dynamické, je kontakt s pozorovatelem důležitý. Výstava je potom jakýmsi cílem, který člověk v životě splní. Nejvíce hrdá jsem na výstavu v litoměřickém kostele. Těším se také na výstavu v pražské Galerii Art Mozaika v roce 2023. Vystavování je časově náročné, ale mám ráda vše, co s tím souvisí, ať už se jedná o vernisáže, komentované prohlídky nebo katalogy. S tím mi pomohl například PhDr. Jan Štýbr. Jsem mu vděčná, že byl zejména v mých začátcích mou velkou oporou. Tímto bych mu chtěla za vše poděkovat.
„VÝSTAVOU ZÍSKÁVÁM KONTAKT S POZOROVATELEM“
(Veronika Tučková)
Chodíte ráda do galerií?
Ano. Když jsem viděla například Juditu od Gustava Klimta na pražské Kampě, bylo to jednoduše úžasné. Doposud jsem ji viděla pouze jako reprodukci. Bylo to, jako byste si zašli na živý koncert své oblíbené kapely namísto puštění si CD. Myslím si, že by se lidé neměli bát chodit do galerií. Někteří se možná obávají, že nepochopí, co chtěl autor svým dílem říci. Osobně se snažím předat lidem své prožitky a myšlenky a souběžně jim nechat prostor pro jejich vlastní prožitky a myšlenky. Myslím si také, že není třeba obávat se podívat na obraz, který mi třeba na první pohled není sympatický. Tento obraz ale může ukázat cestu, jak zpracovat bývalé prožitky. Nakreslila jsem například obraz Srdce, který byl expresivnější a někteří lidé ho tolik nepřijali, možná proto, že měli sami bolavé srdce.
„LIDÉ BY SE NEMĚLI BÁT CHODIT DO GALERIÍ“
Proč by si podle vás měli lidé koupit originální obraz?
Předně je to dobrá investice. Souběžně si ale myslím, že by si lidé měli kupovat obrazy, které se jim líbí. Je skvělé, když lidé tímto podporují umění, A proč by si měli koupit zrovna můj obraz? Mám poměrně široký záběr. Někomu se líbí mé oleje, někomu enkaustiky a někomu zase technika mačkaného papíru. Souběžně nabízím rozmanité formáty obrazů. Samozřejmě chápu, že existují lidé, kterým se má tvorba líbí a kterým se nelíbí. Maluji hlavně v souladu s mou intuicí a mým srdcem, což vyvažuji i svým rozumem.
(Veronika Tučková)
Co je vaším snem?
Mým hlavním snem je vychovat dobře svou dceru a mít možnost stále malovat nezávisle na dalších omezeních. Ráda bych také nadále vystavovala. Dosud jsem vystavovala v galeriích, muzeích i kavárnách, jednoduše všude, kde se lidé pohybují. Zatím nejdále byl můj obraz v řeckých Aténách. Někdy bych také chtěla propojit svou malbu a hudbu.
Plánujete v nejbližší době nějakou výstavu?
Aktuálně mám výstavu v Orlové u Ostravy, která potrvá do konce května 2022. Na podzim se potom budou konat tři výstavy, dvě v Praze a jedna v Holubicích. Vše bude včas vyvěšeno na mých webových stránkách. Takže doporučuji je pravidelně sledovat. Kromě webových stránek mě mohou fanoušci sledovat také na Instagramu.
Na fotografii: Kateřina ANIMA Dušková a Veronika Tučková
